Takhle vesele nazývají německá média změnu v Evropě, ke které musí dojít po odchodu ze scény francouzského republikánského prezidenta Nicolase Sarkozyho a nástupu socialisty Francoise Hollanda. Jak známo, bez domluvy Německa a Francie jako dvou nejsilnějších států Evropské unie se tam nic podstatného nemůže udát.

Analytici ale skoro unisono píší, že vítězství pana Hollanda ve volbách sice kancléřku Angelu Merkelovou asi moc netěší, ale že se s ním nějak vyrovná a bude nucena najít společný jazyk. Newsmagazín Der Spiegel například napsal: "Nad současnou situací v Evropě se sice hartusí, ale Evropa přesto přese všechno srůstá. Dříve se hovořilo v médiích o supervolebních dnech jen tehdy, když se to týkalo země, v které noviny vycházely: dnes slyšíme, že se píše o supervolební neděli v Polsku stejně jako v Německu, i když volby se odehrávají v Řecku a ve Francii." Je to dáno prostou skutečností, že v dnešní Evropě, či přesněji Evropské unii, již vše souvisí se vším.

Viděno ale z Berlína, vítězství socialisty Hollanda zase není až tak velké překvapení, i když kancléřka Merkelová na Sakozyho hlavně z počátku hodně sázela. Znala ho a dovedla s ním už ledacos vyjednat. Jenže jeho problém byl v tom, že se snažil ze sebe moc okatě dělat velkého muže, hodně toho nasliboval, ale minimálně z toho splnil. Proto se často psalo, že Německo v Evropě hraje první housle či udává tón a Francie bojuje s hospodářským úpadkem. Proto se také v těchto dnech v Německu píše, že Francouzi ve volbách nehlasovali proti Německu, ale pro Francii. Už i Angela Merkelová se snažila Francii a její reformy podporovat.

Vlastně Hollanda, řekl komentátor ve veřejnoprávní televizi ARD, si Francie vybrala proto, že chce, aby tuto zemi někdo silně a čestně reprezentoval. Přeloženo do lidového jazyka, aby to byl někdo, kdo ze sebe nedělá marketingového šaška, naopak někoho, kdo bude jednat s Angelou Merkelovou jako rovný s rovným, a tomu němečtí pragmatičtí politici velmi dobře rozumí. Prezident Sarkozy byl výborný herec, ale ve skutečnosti byl na kancléřce až příliš závislý, a to nejprve hospodářsky a potom i politicky, když potřeboval před volbami její podporu.

Je sice evidentní, že Francois Hollande bude právě kvůli těmto vlastnostem pro kancléřku Merkelovou těžším partnerem, ale svým způsobem to bude dobře i pro Německo a hlavně pro paní kancléřku, která bude muset ukázat, jak je skutečně silná, což – pokud se jí to povede – může zvýšit její prestiž doma.

Nový francouzský prezident chce pro svou zemi vytvořit nový hospodářský program, který bude podporovat konjunkturu, paní kancléřka zase hlavně trvá na přísném dodržování rozpočtu. Na první pohled jde sice o rozdílný pohled na ekonomiku, ale vzhledem k tomu, že pro změnu akcentu po několika letech drastických úspor už volá řada zemí i ekonomů, existuje samozřejmě dost velká šance, že se shodnou na nějakém přijatelném kompromisu, aniž by oba doma ztratili svou tvář. Ke spolupráci je bude velmi rychle nutit i chaotická situace v Řecku, které asi čekají další volby.

Někteří ekonomové dokonce hovoří o tom, že je na 75 procent možné, že se Řecko vrátí k drachmě, což by ale mohlo mít pro euro pozitivní efekt: kurz eura by posílil a Evropská unie je již na takovou změnu připravená. Současná situace je proto pro Angelu Merkelovou velmi příznivá, protože hospodářská situace Německa je zatím velmi dobrá. Kdyby se tento trend obrátil, mohla by ona a křesťanští demokraté skončit v opozici stejně jako republikáni ve Francii.