Kdo si ještě před dvěma lety myslel, že po vstupu do Evropské unie budou nezaměstnaní celníci běhat v naší zemi po pracovních úřadech, ten zřejmě nepochopil principy, na kterých toto rádoby společenství národů v současné době funguje.

Ten, kdo našel odvahu dovézt z některé asijské země v posledních měsících nějaké tzv. citlivé zboží a začal se proplétat tunami směrnic, vyhlášek a nařízení, pochopil, že se na těchto úřadech začne další personál spíše přijímat.

Kde jsou zlaté časy jednoduchého a přehledného českého sytému cel, daní či dalších poplatků, kdy každý dopředu věděl jak, kolik a za co. Dnešní stav spíše připomíná loterii, ve které se mnohdy příslušný státní zaměstnanec a dotyčný nebožák dozví o svém osudu až z obrazovky počítače. Denně se měnící příkazy, omezení a zákazy, nové směrnice a vyhlášky již není schopen sledovat prakticky nikdo.

Kdo navíc sleduje politiku Evropské unie vůči třetím zemím, nestačí se divit ještě víc.

Na jedné straně prakticky nepřehledné schéma rozvojových, dotačních a jiných programů, kterými proudí přes nepřehledné množství různých organizací do těchto zemí miliardy eur.

Na straně druhé drahá opatření připomínající platbu mýtného v situaci, kdy se tyto země v podporovaném sektoru rozvinou a začnou mnohdy díky této spolupráci svoji produkci vyvážet.

Poté, co v polovině loňského roku skončila podprsenková válka s Čínou fiaskem Evropské komise, začal od podzimu tento svérázný spolek úředníků praktikovat jinou metodu.

Její podstatou je totálně nepřehledný a rychle se měnící systém, který omezuje dovoz stále většího počtu položek ze třetích zemí.

Třešničkou na dortu jsou tzv.antidumpingová cla, kterými si Komise na úkor členských vlád, které tento systém financují, vylepšuje svůj rozpočet. Chcete k nám něco dovážet? Můžete, ale zaplatíte výpalné. Jedině tak lze nazvat současný systém, který neřeší problém vnitřního trhu, ale zaměstnává již i administrativu příslušných národních ministerstev (vydávání tzv. měkkých importních licencí) a přináší příspěvky do bezedné pokladny v Bruselu.

Jednou to jsou cla na vietnamská kola, podruhé zase na litinové kanalizační poklopy z Číny, tento týden čínská a vietnamská obuv. A další antidumpingová řízení jsou podle údajů samotné Komise v plném proudu.

Nemá smysl řešit, že například výrobu obuvi ve Vietnamu, který mimochodem do EU vloni dovezl více jak 200 miliónů párů bot, dotuje EU v rámci rozvojových programů (od letošního roku i Česká republika). Je potřeba si všimnout argumentace zavedení a výsledného efektu těchto opatření.

Komise ve většině případů využívá situace, že postižené země nemají statut tržní ekonomiky (což stojí v případě Číny, kde dvě třetiny HDP tvoří skutečně privátní podniky, minimálně za zamyšlení), dále argumentuje měkkými úvěry a nízkými cenami půdy a energií.

Z tohoto pohledu by měly být zavedeny antidumpingová cla na produkci firem, které ve východní Evropě podnikají na základě pobídek, při kterých získávají zdarma pozemky, dotace na zaměstnanost a mnohaleté daňové prázdniny.

O takových podmínkách si může zahraniční investor ve vietnamských nebo čínských zvláštních ekonomických zónách nechat jenom zdát. Tam zaplatí jak za půdu (sice méně než místní), tak i daně (také o něco nižší než místní) a příspěvky na zaměstnance či rekvalifikaci může získat maximálně oklikou z nějakého evropského dotačního titulu.

Co se týče měkkých úvěrů, je pravda, že v Číně se mnohdy půjčuje za podmínek, které znají místní ze zlatých devadesátých let a situace se před chystanou privatizací velkých bank stává nepřehlednou. Ve Vietnamu se však až na politické výjimky půjčuje za tvrdých podmínek a zásadně vůči hypotéčním zástavám. To je mimochodem důvodem velkých obtíží

i tamních monopolních vývozců rýže, kteří na úvěry prakticky nedosáhnou.

Co se týče výsledného efektu, kterým má být pomoc místním výrobcům, tam je situace ještě problematičtější. Pokud Čína udává vývozní cenu páru kožené obuvi v dolarech, je zavedení 20% cla téměř k ničemu, protože při tak nízkých výrobních nákladech se ve výsledné ceně na evropském trhu tato přirážka vůbec neprojeví.

Stěží si lze představit, že britští výrobci, kteří dnes vozí prakticky všechna kola z Vietnamu, budou díky clům obnovovat výrobu nebo nakupovat drahá kola v Itálii.

Jediným efektem modelu, který již více jak půl roku realizuje Evropská komise, je zjevně částečné umlčení výrobců, kteří si nemohou při následných bankrotech stěžovat, že pro ně ti v Bruselu nic neudělali. Současně se opatřením příliš netlačí na kuří oka vlivných maloprodejních řetězců.

A nakonec každé takovéto opatření přisype něco peněz při výběru celních poplatků. Pokud vezmeme v úvahu, že se do EU v loňském roce dovezlo téměř 1,5 miliardy párů obuvi jenom z Číny a Vietnamu, je těch 17 resp. 20% docela příjemným zpestřením unijního rozpočtu.

Nakonec proč ne, když nárůst byrokracie a s tím spojených nákladů zaplatí někdo jiný.