Evropa se dnes už nehlásí k čtyřem otcům EHS, Konrádu Adenauerovi, Alcide de Gasperimu, Robertu Schumanovi a Ludwigu Erhardtovi, ale prohlašuje za své "zakladatele" dva evropské federalisty - Jeana Monneta, francouzského socialistu, a Altiera Spinelliho, italského komunistu, pro kterého byl celoživotní inspirací Stalin a po kterém je pojmenována nová budova Evropského parlamentu. Nehlásí se už ani k EHS, ta je zapomenuta a nahražena ideou evropské integrace.

Ideou Evropy už není hospodářská spolupráce evropských států a prolomení ekonomických bariér, idea, která po prvotním impulsu Marshallova plánu pomohla evropským zemím znovuvybudovat válkou zpustošenou Evropu. Myšlenka, která byla úspěšná, které mohou západoevropské země děkovat za jejich dnešní ekonomickou výkonnost a která byla spolu se spoluprací s atlantickými partnery v NATO hlavní příčinou toho, že Evropa je dnes kontinentem demokracií.

Cílem Evropské unie už není prosperita a blahobyt evropských občanů v suverénních a spolupracujících členských státech, ale vytvoření evropského „sociálního superstátu“, není už jím prolomení bariér mezi rovnocennými partnery, ale jejich kontrola, regulace, přerozdělování prostředků, omezování jejich ekonomických svobod kvótami, ochranářská politika omezující jejich obchod s mimoevropskými zeměmi a nikdy nekončící příval regulací, nařízení směrnic a omezení.

Neplatí už vize Konráda Adenauera, Alcida de Gasperiho, Roberta Schumana a Ludwiga Erhardta. Novou evropskou vizí je to, co prosazoval Altiero Spinelli, evropský federální socialistický superstát, vize evropských federalistů.

Altiero Spinelli, který se stal komunistou na konci prvé světové války, až do své smrti věřil že komunismus bude odpovědí na nacionalismus evropských států. Byl uvězněn Mussoliniho režimem a v roce 1943 na ostrově Ventotene sepsal tzv. Ventotene manifest, který dodnes zůstává inspirací a oficiálním dokumentem Unie evropských federalistů, organizace usilující o zřízení evropského socialistického superstátu, které mimochodem osm let, od roku 1997 až do 2005, předsedal náš dobrý známý, europoslanec Jo Leinen. [1]

V manifestu vyjádřil Spinelli přesvědčení, že komunismus neuspěl, protože internacionalismus delnické třídy nebyl dostatečně silný na to, aby ji mohl vést k vítězství nad silami reakce živeným nacionalismem národních států.

„Podniky s větším množstvím investovaného kapitálu nebo větším množstvím zaměstnanců a které mají dostatečný význam na to, aby mohly ovlivňovat rozhodování státních orgánů… musí být znárodněny.“

„Soukromé vlastnictví musí být zrušeno, omezeno, upraveno, rozšířeno: podle situace a bez ohledu na princip. Linie v tomto směru může být lehce vložena do procesu formování evropského ekonomického života osvobozeného od nočních můr militarismu a národní byrokracie. Racionální myšlení musí nahradit iracionalitu dokonce i ve vědomí dělnické třídy.“

„Aby tato linie mohla být podrobně popsána a uplatněna, musí být při každém kroku posuzována ve vztahu k nevyhnutelnému předpokladu, evropské jednotě. Musíme zdůraznit následující aspekty:

Otázka, která musí být vyřešena jako první, jinak je pokrok jen pouhou iluzí, je definitivní zrušení rozdělení Evropy na národní, suverénní státy.“

Po válce Spinelli pracoval pro myšlenku zrušení suverénních evropských států a vznik jednotného socialistického evropského státu , založil Institut mezinárodních otázek v Římě a stal se členem Evropské komise, ve které byl mezi roky 1970 až 1976 odpovědný za „vnitřní politiku“. Potom se stal poslancem italského parlamentu za Komunistickou stranu Itálie a v roce 1979 byl zvolen do Evropského parlamentu, ve kterém byl poslancem až do své smrti v roce 1986.[2]

Byl vedoucí osobností za přijetím Smlouvy o federální Evropě (tzv. Spinelliho plán) Evropským parlamentem. Myšlenky vyjádřené v této smlouvě byly „důležitou inspirací“ pro „posílení evropských smluv v osmdesátých a devadesátých letech“ a pro „ideu evropské integrace“.

V době, kdy očekával hladkou ratifikaci ústavní smlouvy, Spinelliho pokračovatel, poslanec evropského parlamentu a evropský federalista Jo Leinen, ano, ten Leinen, který nás ujišťoval, že nám náš president vypráví pohádky, když „straší“ evropským superstátem, prohlásil:

„První evropská ústava je důležitým, ale ne konečným krokem evropské integrace.“

„Evropští federalisté zdůrazňují, že Ústava, jakkoliv je positivní, není v mnoha aspektech dokonalá. Jen jeden příklad, mnoho rozhodnutí v záležitostech zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky a otázek dlouhodobé finanční politiky Unie bude stále děláno tak, že je potřeba jednomyslného souhlasu všech členských států.“

„Tyto nedostatky musí být napraveny….“ Zároveň se Jo Leinen postavil za svolání nového konventu ne později než na rok 2008 a za revizi Ústavy, která by takto odebrala členským státům poslední zbytky jejich suverenity. [3]

Ústava ale nebyla přijata. Chybělo „evropanství“. Francouzi, Holanďané a jak se zdálo i jiní evropané s malým „e“ se rozhodli, z různých důvodů (což dokazuje, že nešlo o otázky ideologie, ale obavy ze ztráty samostatnosti v rozhodování), že chtějí zůstat Francouzi, Němci atd.

Máme Evropu, ale nemáme Evropany, ty s velkým „E“.

A máme sice evropské dějiny, ale hovořit příliš o socialistických a komunistických kořenech myšlenky evropské integrace by asi ještě nebylo v mnoha zemích Unie příliš populární.

Částí nových evropských dějin tak asi bude i „bílá kapitola“.

Vzpomínám si na evropskou komisařku, paní Margot Wallströmovou, která před časem u příležitosti návštěvy v Terezíně pronesla projev, ve kterém označila za původce hrůz druhé světové války a holokaustu evropské nacionalisty asi vlastenecké Francouze, Angličany, Poláky, Čechy, kteří zcela neevropsky bojovali za svobodu a suverenitu svých států. Paní Wallströmová hovořila o vině za holokaust dlouho, zmínila nacionalismus, sobectví i touhu po zisku, ale ani jednou nezmínila nacismus a nacistické Německo. Příčinou druhé světové války jsme, jak říká paní komisařka, my všichni, všechny národy Evropy, viníkem je naše "nacionalistická hrdost" a "mezinárodní rivalita v touze po bohatství a moci".

Její projev by se mohl stát jednou z kapitol těch nových evropských dějin.

Federální Evropa potřebuje sjednocující mýtus, něco, co by jejím občanům dalo společnou identitu a co by bylo silnější než jejich národní sounáležitost. K tomu má projekt "Společných evropských dějin" posloužit. Projekt bezpochyby ztroskotá, ale po zkušenostech s nacismem a komunismem víme, že každý ideologický pokus vytvořit "nového člověka" po sobě nechá dost svinstva, které bude škodit ještě mnoho let.

Poznámky:
[1] The Ventotene Manifesto
[2] Altiero Spinelli
[3] Jo Leinen o Evropské ústavě
[4] Paní Margot Wallströmová a Terezín

thaas@seznam.cz