To je otázka, kterou si musí poté, co na Pražském hradě po devíti letech po vstupu České republiky do Evropské unie zavlála její modrožlutá vlajka, klást každý analytik a komentátor. Zatím totiž, jediné, co jsme kromě prvních vstřícných gest, jako je vyvěšení vlajky a podepsání tzv. záchranného fondu eurozóny, kam nepatříme, zaznamenali, je Zemanův mnohokrát opakovaný slogan, že je eurofederalista. Jenže slogan je jen nálepka, floskule, která nemá konkrétní obsah, a na to brzy přijdou i obyčejní občané.

Evropa, naproti tomu, je území, kde kolují stejné myšlenky, praví jedna z nejstarších definic a kunsthistorici podotýkají, že proto je tu možné vedle sebe zahlédnout románskou, gotickou, barokní i empírovou architekturu. Tuto toleranci jiné civilizace nejsou schopné manifestovat.

A zároveň je třeba přimomenout, že právě v Evropě se zrodila demokracie, práva člověka, občanské svobody nebo kosmopolitní kultura rozumného konsensu a vzájemné tolerance. Například Milan Kundera chápe román jako umění, které se staví proti tribunálům veřejného mínění s jeho zavedenými kódy a neustálou potřebou raději soudit než chápat. Také podle Nabokova umění románu stojí a padá se schopností postavit se proti zaběhnutým kódům. Proto by Evropě mělo vždy jít o neustálou možnost nové a nové interpretace toho, čemu se Evropa říká a co označuje za své vlastní hodnoty. Evropa má smysl potud, pokud stále ještě povedeme spor o její hodnoty, tedy o to, čím je. Moderní civilizace, která se zrodila v Evropě, produkuje své vnitřní rozpory, ale zároveň je schopná kriticky je reflektovat a překonávat.

Právní filozof Jiří Přibáň mi na toto téma řekl: "Budeme-li politickou kulturu chápat jako neustálé vztahování se k občanským právům, společenské rovnosti, toleranci a vzájemnosti, je to v pořádku. Na tomto principu by měla fungovat také Evropská unie. Měli bychom vědět, že k sobě vzájemně patříme, i když na to nemusíme mít nějaký zvlášť zavedený kulturní kánon, systém nebo ministerské razítko."

Být brán v Evropské unii vážně znamená přinést do Evropy nové myšlenkové impulsy, ale toho, jak Miloše Zemana známe, nejspíš nebude schopen, což evropští politici hned poznají nebo již vědí. Miloš Zemna je pragmatik s krátkým horizontem, jak připomněla naposled třeba Lenka Zlámalová v sobotních Lidových novinách, když psala o továrně Philips v Hranicích na Moravě: V roce 2007 Zeman sliboval zaměstnání více než třem tisícům lidí, nakonec jich tam pracovalo jen pár a v roce 2009 Philips firmu prodal Američanům, kteří tam chtěli vyrábět hranolky.

Tedy: Prezident Zeman bude jistě na rozdíl od Klause proevropský, což může mírně změnit postoj občanů k EU. Do zásadní debaty o směřování Evropské unie ale těžko bude schopen zasáhnout, a proto i postavení České republiky bude slabší než postavení Polska, které hlavně díky jejich ministrovi zahraničí Radoslawu Sikorskému celkovou politiku EU dokáže trochu ovlivňovat, jako toho byl schopen na počátku Václav Havel. V dohledné době by měl mít prezident Zeman přednášku na Humboldtově univerzitě v Berlíně a tam se ukáže, jestli je schopen přinést do evrppské debaty nějaký nový impuls, který bude muset Evropa akceptovat.

Psáno pro Český rozhlas Plus