Evropská unie stárne a elixír mládí ne a ne najít. S přibývajícím věkem se projevuje strnulost, nepřehlednost a neefektivita rozhodovacích mechanismů na straně jedné a selhávání důvěry veřejnosti v kroky činěné „evropskými elitami“ na straně druhé. Zatímco ještě o penězích, rozpočtu lze, jak ukázal prosincový summit národních lídrů a následné jednání na úrovni Evropského parlamentu, vést racionální debatu, další témata potáhneme coby kříž na svých zádech ještě dlouho.

Stačí zmínit trvalky jako otevírání pracovních trhů členských zemí lidem zvenčí, liberalizace služeb či harmonizace daňových systémů. A to se na EU valí lavina v podobě nutnosti efektivně kooperovat v sociální oblasti. Jedním z pilířů Unie jsou blízké národní koncepce, které podepírají věhlasný evropský sociální model. Co si s ním ale počít, když EU přijímá stále nové členy, jejichž sociální standardy jsou různé a od „staroevropských“ často odlišné. Jak poté nakládat s pojmy koheze a solidarity? Kudy dláždit chodník zaměstnanosti a demografické vyrovnanosti?

Ačkoli evropská veřejnost podle dostupných průzkumů akcentuje zejména sociální či bezpečnostní dimenzi integrace a na EU jí zajímá hlavně to, co zkvalitní či ochrání její každodenní život, politiky čeká nevděčný úkol nalézt shodu nad budoucností evropské ústavní smlouvy či dokumentu nástupnického. Ze dne na den k tomu ale patrně nedojde. A to přesto, že loňské neformální setkání v Hampton Court jako východisko z krize nabídlo pokračování dialogu a ušlechtilý záměr podporovat vědu a výzkum, čímž učinilo pokus navázat institucionální debaty na záležitosti věcné.

Do trpkého jablka však dosud kousnuto nebylo. Přitom to je paradoxně zmrazený návrh euroústavy, z nějž lze vyčíst recept na zabránění dalšímu rozkladu společného evropského domu. Spočívá v rozšíření pravomocí Evropského parlamentu (sám jeho předseda Borell v březnu vyzval k posílení politické role a odpovědnosti parlamentu), na které by mělo být navázáno intenzivním formováním EU v rámci spíše stranicko-politickém, než mezistátním.

Vzpomeňme na předloňské přetahování Evropského parlamentu s šéfem Evropské komise Barrosem o italského komisaře prudérních názorů Buttiglioneho. Slyšení před příslušným parlamentním výborem projel na celé čáře, avšak Barroso se nechtěl jen tak snadno vzdát. Koneckonců nemohl: Buttiglione byl do Komise vyslán italskou Berlusconiho vládou, která svoji vůli nehodlala měnit. Leč poslanci trvali na svém a předsedu Komise dotlačili k nezvyklému stažení kompletního navrhovaného týmu. Při vyjednávání o nové Komisi zúročil Evropský parlament nabyté sebevědomí a dosáhl dohody, na jejímž základě v budoucnu oznámí Barrosovi eventuální nespokojenost s konkrétními komisaři a on je osobně vyzve k rezignaci.

Někteří členové Komise a někteří premiéři vznesli naivní námitku: Co si to ten Evropský parlament dovoluje? Vždyť EU funguje na mezivládním principu! Poslanci nemohou vetovat či přímo revokovat verdikt kabinetů jednotlivých zemí!

Jenže – proč by nemohli? Evropský parlament je nejnadějnější unijní institucí a jeho váha by měla růst. Zatímco koordinovat dohadování pětadvaceti a více států, zejména na úrovni Evropské rady, je sysifovským úkolem, není až tak obtížné debatovat napříč parlamentními stranickými frakcemi. Má-li proto být EU k čemu, musí se stát výrazně politickým tělesem opírajícím se o zastupitelskou demokracii s transparentním systémem politických stran. Copak je tuze odvážné přát si, ať se Evropská komise stane plnohodnotnou vládou, Evropský parlament její přísnou sněmovnou a role Evropské rady je poradní, případně „odvolací“?

ODS tuto vizi označí za federalistickou. Nedocení však její logický rozměr, hlavně zjednodušení dnešních struktur a kompetencí. Kéž by si vzpomněla na počátek 90. let, kdy byla hlavním propagátorem nekomplikovaného stranického systému coby nezbytného předpokladu transformace! Když nyní tak vášnivě brojí proti nekontrolovatelné bruselské byrokracii a nespravedlivému rozdělení vlivu v EU, neměla by se vzpírat racionalizaci.

Dokonce i české politice by prospělo, kdyby stávající partaje s ne vždy valnou pověstí u nás vystřídala zajetá evropská politická hnutí. Současná situace, v níž registrujeme národní strany konzervativců, socialistů, zelených či liberálů, ale též obdobná uskupení evropská, postrádá půvab. Zvláště když se například tuzemská pravice chová jinak než subjekt totožné orientace s celoevropskou legitimitou. Nejspíš právě zde je zakopán pes: Jak by mohla být ODS pro evropskou integraci, když není s to sladit tón ani s Evropskou lidovou stranou, v jejíž frakci v EP působí? Problém odpůrců prohlubování evropské integrace tkví v neschopnosti přejímat úspěšné vzory, vést dialog, koexistovat s nositeli alternativních názorů.

Evropská unie zkrátka vedle obnoveného zájmu veřejnosti potřebuje silnější politickou, tedy parlamentní i stranickou vazbu, protože dosavadní mechanismy pracují na hranici zvladatelné zátěže a mohou kdykoli - k radosti eurosabotérů - zkolabovat. Efektivně rozlouskávat dozrávající ekonomické či sociální oříšky EU pak bude prakticky nemožné.

Literární noviny 9.5.2006