Pro „typického Francouze“ je pravděpodobně současná pozice jeho země zlým snem. Je určitě nemilé pozorovat upadající prestiž někdejší koloniální a později alespoň evropské velmoci doprovázenou navíc společenskými otřesy, které ukazují, že něco v sociálním uspořádání státu je prostě špatně.

Evropská unie po svém východním rozšíření nenápadně ukazuje Francii, že už dávno nestojí sama u evropského kormidla. Velmi výmluvně to ukazuje zejména drtivá převaha angličtiny, jakožto pracovního jazyka rozšířené Evropy, a pozvolný nástup němčiny, která jako geograficky nejbližší jazyková oblast nových členských států nachází v těchto zemích řadu zastánců. Hysterická reakce prezidenta Chiraca na anglicky mluvícího francouzského obchodního představitele v průběhu posledního summitu ukazuje, že Francouzi zkrátka nejsou ochotni připustit fakt, že francouzština už nějakou dobu neplatí za hlavní langue diplomatique.

Úpadek prestiže Francie jako inspirativního inženýra evropské integrace dokládá i intenzivní kritika francouzské protekcionistické hospodářské politiky a neustálá snaha Francie o udržení společné zemědělské politiky (SZP) při životě. Jakoby proti proudu mezinárodně-obchodnímu mainstreamu, kde výrazně převládá proces liberalizace a předávání obchodního sektoru z veřejných rukou do soukromých, staví Francie svou obchodní koncepci zejména na obraně „domácích klenotů“ před převzetím zahraničními společnostmi a masivními subvencemi kriticky neefektivního sektoru – zemědělství. Ostatně je to Evropská unie a její zemědělská politika, která je označována za největší brzdu v procesu liberalizace světového obchodu. A je to Francie, která se snaží zachovat SZP pokud možno beze změn.

Důvěryhodnost francouzské politické reprezentace byla otřesena již po odmítnutí evropské ústavní smlouvy v referendu. Prezident Chirac a jeho kabinet přitom patřil k nejhlasitějším zastáncům dokumentu.

Neslábnoucí zemětřesení ve francouzské společnosti, kde se zapálení parkoviště pomalu začíná chápat jako běžný politický projev občanské společnosti, vrhá na problémy stigma krize.

Benevolentní imigrační politika selhává a na povrch vyplývá, že navzdory snaze státu přistěhovalce integrovat dochází k vytváření ghett, kde se koncentruje nezaměstnanost a negramotnost a jejichž obyvatelé sami sebe jako Francouze identifikují velmi zřídka. Budiž Francii připsáno k dobru, že s těmito problémy si neví rady žádná z oblíbených přistěhovaleckých destinací v Evropě.

Nejnovější vlna protestů měla ovšem jiný důvod. Jednalo se o klasický spor: státem garantované jistoty versus flexibilní nepředvídatelný trh. Pomiňme způsob protestů, který lze vysvětlit francouzskou revoluční tradicí, a konstatujme, že „Francouzi prostě rádi protestují“. Ekonomové upozorňují na francouzskou stagnující ekonomiku, desetiprocentní míru nezaměstnanosti a naléhavou potřebu hospodářských reforem. Odbory, socialistické strany a měnící se skupina obyvatel, jichž by se měly reformy dotknout (často zemědělci, nyní studenti a absolventi) naopak liberalizaci odmítají.

Francie nakonec bude muset reformami projít. Když už ne kvůli vlastnímu pudu sebezáchovy, tak alespoň proto, že existuje celoevropský konsensus o nutnosti snížit objem financí vynakládaných na SZP, jejímž prostřednictvím stát své zemědělce dotuje. Preference opozičních socialistů, v důsledku vládních nepopulárních pokusů o reformy, rostou. Je otázkou, nakolik si případná vláda francouzské levice s nezbytnými reformami nejen v hospodářské oblasti poradí.

Zdá se, že francouzskou společnost čekají zásadní změny. Politiky imigrační, hospodářská i zahraniční se potýkají s vážnými problémy. Uvidíme, zda bude pokračovat tvrdošíjné trvání na společenském statutu quo a nostalgické sebevnímání Francie jako první evropské velmoci.