Dnes aby se člověk málem bál veřejně říci: "Jsem pro Evropskou unii." Nevyslovil bych se ale zcela, kdybych nedodal: "Jsem pro větší centralizaci, jsem pro to, aby se státy vzdaly ještě více svých pravomocí, zejména v ekonomické, politické a sociální sféře a delegovaly je na společné orgány Evropské unie."

Myslím si totiž, že to všechno, kdyby se mělo stát, neznamená ohrožení národní svébytnosti – všeobecně rozšířeného strašáku. Ekonomika, politika i sociální oblast se přece může řídit nějakou společnou racionalitou, kdežto oblast kulturní je právě tou, v které nejvíce vynikají národnostní rozdíly. Byť bych byl Turek-vlastenec, vyměním rád turecké hospodářství za takové, které nenese národní specifika, ale vyhovuje požadavkům současné globální ekonomiky. Nevím, proč by měla platit jiná ekonomická pravidla z jiných důvodů než ekonomicky podmíněných. A jsem přesvědčen, že je naším osudem a úkolem nalézt v rámci Evropy společnou řeč.

Všechny současné problémy s Řeckem a dalšími státy, nejsou důsledkem ničeho jiného, než opatrné a váhavé centralizace, která vždy raději ustoupí iracionálním vášním, než by důsledně zaváděla společná pravidla. Myslím si, že právě taková situace, jdoucí ruku v ruce s nedůsledností nadnárodního dohledu, přispívá k neprůhlednému hospodaření a nebývalému rozkvětu korupce, kdy funguje systém mezinárodního rozdělování a národního rozhodování. Zde je prostor pro všechny šejdíře, kteří znají cesty penězotoků a národních pravidel, které mohou, pomocí vlivu získaného akcentem na národní svébytnost, usměrňovat do vlastních soukromých účtů.

Osobně jsem přesvědčen, že by mohla být vytvořena taková politika EU, která by těmto machinacím dokázala zabránit, ale její vznik si není možné představit bez navýšení jejích pravomocí. Proto snad existuje tolik nářků a narážek na ztrátu národní identity, která ve skutečnosti vůbec nehrozí. Evropská unie je dobrý projekt, má jasnou vizi i představitelný cíl, je však nezbytné ji přivést k důslednosti a k řešení těch problémů, které jsou v dnešní době skutečnými problémy.

To, že EU vyčítáme její bezzubost a starost o nedůstojné cíle, je důsledkem toho, že jí k řešení svěřujeme právě jen takové úkoly, o kterých si myslíme, že jsou spíše nedůležité, a vybavujeme ji okleštěnými pravomocemi. Ale stejně tak je podle mého názoru nutné, aby měla EU odvahu se přihlásit ke křesťanskému ethosu, který je jejím základem i celkovým rámem, v kterém všechny naše společné snahy nacházejí svůj – řečeno s Deleuzem - "rhizome".

Ne nadarmo píše básník: "Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví…"