Hladina evropské politické scény zdaleka nebyla poklidná v době, kdy Tony Blair uchopil kormidlo Evropské rady, fakticky nejvlivnějšího orgánu Unie. Dvojité „ne“ glorifikovanému ústavnímu textu a krach jednání o finanční perspektivě srazilo řadě evropských architektů růžové brýle z očí. Za viníka nedohody o rozpočtu byla halasně označena Británie, konkrétně její neochota vzdát se své jedinečné slevy z příspěvku do rozpočtu. Jak uspěla ve svém předsednictví země, známá svým specifickým rezervovaným vztahem k integračnímu procesu, v době, kdy se tak často se zkratkou EU spojuje slovíčko „krize“?

Británie téma krize a vymanění se z krize pojala jako hlavní pilíř svých priorit. Již v prvních dnech svého předsednictví dala najevo, kde vidí problémy Unie, a ukázalo se, které země budou největšími oponenty britských návrhů – problémem je způsob financování a oponentem Francie, největší příjemce financí Společné zemědělské politiky.

Velká Británie je silný hráč na mezinárodním poli a k dění na „Kontinentu“ bývá nezřídka velmi kritická. Období britského předsednictví je charakteristické zrovnoprávněním „protievropských názorů“ (rozuměj názory proti přijetí ústavní smlouvy) v debatě o budoucnosti Evropy. I prezident Klaus si pochvaloval, že kritizování Evropské unie se stalo „módní záležitostí“. Žádné náhlé vyrojení euroskeptiků se ovšem nekonalo. Naopak například belgický premiér Guy Verhofstadt znovu oprášil vizi federalistických Spojených států evropských. Nejde ani tak o myšlenku jako spíš o způsob argumentace – pojem federalizace byl (a stále je) velmi často nahrazován méně jasným „prohlubováním úrovně integrace“. Je tedy pozitivní, že se názorové spektrum vyjasnilo a je snad jednodušší určit kdo je vlastně kdo.

Britské požadavky na reformu financování byly nemalé. V průběhu jednání o novém rozpočtu napadla Británie krom zemědělské politiky i strukturální fondy, oblasti dohromady čítající přes 70% evropských výdajů. Prosincová dohoda o finanční perspektivě rozhodně zvedla kredit Tonyho Blaira pokud ne v domácím prostředí, v bruselských kruzích určitě. Británie tak ukázala, že dokáže být hráčem nejen zásadovým a kritickým, ale i konstruktivním.

Po dohodě se ozvaly názory, že krize je překonána. Těžko nicméně pokládat jeden úspěšný summit za překonání unijních problémů. Nabízí se otázka, zda úspěch pouze neodkryl problémy mnohem hlubšího charakteru. Můžeme jen doufat, že odkrytí těchto problémů je prvním krokem k jejich řešení.