Pondělním (16/1) verdiktem egyptského Nejvyššího správního soudu, podle něhož jsou ostrovy Tiran a Sanafir na vstupu do Akabského zálivu definitivně egyptské, celá záležitost, jak se dalo předpokládat, nekončí.

V této souvislosti mi vytanula na mysli písnička klasiků V+W + Ježek:

Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi.

V egyptských médiích se nyní hodně píše o možných variantách dalšího postupu, a to z prostého důvodu. Zatímco u správního soudu (soudů) pokračovala právní bitva mezi odpůrci předání ostrovů a vládou (která 16/1 skončila porážkou vlády), samotná vláda nelenila a smlouvu o předání poté, co ji sama schválila, předala na konci roku 2016 (29/12) k posouzení Sněmovně reprezentantů (parlamentu).

Věc je nyní postavena takto: Varianta A – Nejvyšší správní soud rozhodl s konečnou platností a ostrovy se předávat Saúdům nebudou, neb soudní verdikt je nutné bez dalšího respektovat. Varianta B – Poslední slovo v této kauze by měl mít parlament, a to v souladu s článkem 151 platné ústavy z roku 2014.

Otázka tedy zní: slepice, nebo vejce? Soud, nebo sněmovna?

Abychom se v celé věci lépe orientovali, seznamme se s oním článkem 151, který má tři části.

V úvodu se píše, že prezident republiky reprezentuje stát v zahraničních záležitostech, uzavírá smlouvy a podepisuje (ratifikuje) je poté, co byly schváleny Sněmovnou reprezentantů.

Pokud by platilo pouze toto ustanovení, měla by vláda velkou šanci předání prosadit: stačilo by, aby parlament dubnovou (2016) smlouvu se Saúdskou Arábií schválil.

Jenomže článek 151 má ještě další dvě ustanovení. Jedno z nich říká, že pokud jde o mírové a spojenecké smlouvy a smlouvy týkající se práva na suverenitu (svrchovanost), musí být vypsáno referendum. Bez souhlasu občanů v referendu nelze takovou smlouvu ratifikovat.

A konečně poslední ustanovení: nemůže být uzavřena žádná smlouva, které je buď v rozporu s ustanoveními ústavy, anebo - a to je nejpodstatnější - vede ke koncesím území státu (leads to concession of state territories). Čili: nelze uzavřít smlouvu, která by vedla k územním ústupkům.

Jakkoli se na první pohled zdá, že podle tohoto ustanovení je vše jasné, není tomu tak. Vláda totiž může argumentovat tím, že se nejedná o územní ústupek, nýbrž o vrácení „něčeho, co nebylo naše“.

Problém je tedy dosti košatý na to, aby v parlamentu generoval řadu i protichůdných postojů. Server Ahramonline si v těchto dnech všímá některých z nich. Tady je jejich stručný přehled.

- Gamal Essam El Din, předseda výboru pro legislativu a ústavní záležitosti: Poslední slovo v záležitostech ostrovů musí mít parlament.

- Alla Abdel Moneim, člen téhož výboru: Jde o konečné soudní rozhodnutí, kterým bylo jasně řečeno, že ostrovy jsou egyptské a parlament by měl tento verdikt respektovat. Poslanec ovšem dodává, že vláda se může odvolat k (Nejvyššímu) ústavnímu soudu s tím, aby rozhodl, zda se článek 151 ústavy týká také dohody se Saúdskou Arábií o předání ostrovů.

- Nezávislý poslanec Mohamed Abu Hamed je toho názoru, že pokud byla smlouva postoupena parlamentu, měla by být předložena k diskusi. Upozornil také, že Saúdská Arábie se může obrátit na mezinárodní arbitráž, která by měla poslední slovo v otázce, komu Tiran a Sanafir patřily před podepsáním slouvy o předání.

Zde malý historický exkurz. Zhruba 100 námořních mil na sever od ostrovů Tiran a Sanafir leží pobřežní Taba. Také o ni se vedl územní spor mezi Egyptem a Izraelem. Když v rámci mírové smlouvy vrátili Izraelci Sinajský poloostrov, jediné místo, které představovalo problém, byla Taba.

Izrael měl za to, že lokalita ležela na mapě na osmanské straně hranice vytyčené mezi de facto britským Egyptem a Osmanskou říší v roce 1906. Egypťané byli opačného názoru. Rozsoudila je až mezinárodní arbitráž v roce 1988, která dala za pravdu Egyptu. Izrael pak Tabu předal v únoru 1989. (Nynější průběh hranice ukazuje obr. 1).

Obr. 1 (Podklad: Google Maps)

Vraťme se ale zpět do káhirské Sněmovny reprezentantů. Provládní blok „Support Egypt“ soudí, že toto soudní rozhodnutí nemůže změnit fakt, že suverénem, pokud jde o rozhodování o hranicích mezi Egyptem a Saúdskou Arábií, je parlament.

Opoziční zákonodárci jsou spíše na straně soudního verdiktu – tedy ostrovy nevracet, protože patří Egyptu. Blok „25/30“ (počáteční data první a druhé revoluce: 25/1 a 30/6) uvedl, že sněmovna nemá právo diskutovat o změně hranic a vyzval státní instituce, aby usnesení Nejvyššího správního soudu respektovaly. Blok současně požaduje propuštění demonstrantů zatčených při protestech proti předání ostrovů.

Jiný nezávislý poslanec známého jména, Anwar El Sadat, synovec někdejšího prezidenta Sadata, také patří k těm, kdo jsou přesvědčeni, že sněmovna by se touto otázkou již neměla zabývat a naopak by měla respektovat soudní verdikt.

Jak patrno, egyptští zákonodárci jsou rozpolceni. Kauza neobydlených, ale strategicky položených ostrovů tudíž v žádném případě není u ledu a její vývoj budeme dále sledovat.

Obr. 2/ Za letícím opeřencem ostrov Tiran. V popředí lesklá hladina Tiranské úžiny. Pohled ze Sinajského poloostrova. (Foto: autor)