13.4.2021 | Svátek má Aleš


CESTOVÁNÍ: Poprvé na Filipínách (3)

13.1.2021

Panay

Středa byla dnem našeho přesunu na Terezčin domovský ostrov Panay. Měli jsme zabookovaný let na odpoledne. Snídali jsme opět v hotelové restauraci a zde jsem si všimnul, že nejsme jediným smíšeným párem, ale že tu sedí několik již podstatně prošedivělých bělochů ve společnosti hezkých mladých Filipínek. Po snídani se jeden z těchto párů zvedl o chviličku před námi a jako my se vydal před hotel stopnout taxíka. Do taxíka ale nasedl pouze muž, zatímco žena zamávala na právě kolem projíždějící jeepney, který zpomalil, aby mohla naskočit. Tím se ovšem situace vysvětlila.

Filipíny 3-01

Jeepney je specifický filipínský dopravní fenomén, který si zaslouží bližší zmínku. Původně šlo o skutečné jeepy, které za sebou zanechala americká armáda po druhé světové válce a kterých se ujali podnikaví Filipínci a přizpůsobili je k provozování druhu veřejné dopravy, která je hybridem mezi autobusem a taxíkem. Dnes se jeepneys vyrábějí na Filipínách hromadně a jsou založeny i na jiných automobilových značkách, zejména Isuzu. Ty ale vypadají podstatně krotčeji. Klasický jeepney je jeep prodloužený na dvoj až trojnásobek původní délky se zastřešenou korbou vybavenou podélnými lavicemi, na nichž a mezi nimiž se může směstnat několik desítek pasažérů, zatímco další mohou viset na vnějších stupátkách, nebo dokonce sedět na střese. 

Jeepney je obvykle vyzdoben spoustou chromovaných nárazníků, klaksonů a zrcátek, nefunkčních přídatných reflektorů a radiových antén, blikajících světel, figurek a obrázků svatých, jakož i nátěrem v psychedelických barvách. Nesmí chybět sterosystém vyhrávající ohlušující rockovou hudbu. Některé jeepney mají na kapotách připevněné figurky cválajících hřebců, které mají mít vztah k počtu řidičových milenek. Těmto dekoracím se říká bongga a vyjadřují majitelův dravý a optimistický životní postoj, který se ostatně projevuje i za volantem. Jeepney má obvykle standardní trasu, ale žádný jízdní řád, a zastaví kdekoliv na zamávání, ať je jakkoliv obsazený. Jízdné činí pár peso a je vybíráno řidičem či jeho pomocníkem, kteří mají mezi prsty levé ruky zastrkané vějíře deseti a dvacetipesových bankovek. Pokud je výběrčím řidič, nechává tuto ruku s penězi nonšalantně viset z okénka.

Filipíny 3-02

Krátce po poledni jsme vystupovali před domácím terminálem manilského letiště. Našich zavazadel se ujali dva nosiči, kteří nás zavedli ke správnému vchodu, kde byly zkontrolovány naše doklady, protože dovnitř smějí jen cestující s letenkou. Uvnitř jsme po troše tápání dorazili ke správné přepážce, kde jsme nosiče propustili, každého se 100 pesy. Zjistili jsme teprve nyní, že nás Philippine Airlines přebookovaly na let provozovaný Air Philippines, k Terezčině velkému rozladění, které se ukázalo jako opodstatněné, protože let byl o dvě hodiny opožděn. 0dstartovali jsme nakonec až v 5 odpoledne. Během stoupání jsme se mohli potěšit pěkným pohledem na Manilu, potom letadlo zamířilo nad moře. Když jsme se blížili k hlavnímu městu ostrova Panay IloIlu, začalo se už stmívat. 

Po přistání jsme vystoupili na betonovou plochu letiště a přešli do malé letištní budovy přeplněné právě přibyvšími cestujícími. Nebyl tu žádný obvyklý dopravník na zavazadla, ta se vykládala ručně. Terezka předala naše zavazadlové lístky jednomu z četných nosičů a řekla mu aby na ni s kufry počkal, a vedla mne ven na parkoviště, kde mezi davem ostatních čekali moji noví příbuzní, které jsem dosud znal jen z fotografií. Terezčin bratr Nick byl zdaleka k rozeznání, jednak pro na Filipínce nadprůměrný vzrůst, jednak pro zářivě zrzavou barvu henny, kterou si barvil své šediny. S ním čekala Terezčina sestra Nannete a syn dalšího bratra Tonyho, který se představil jako Jay R. Přijeli nám naproti v nájemním mikrobusu s řidičem. Terezčin dům ve vesnici (barangay) Lanutan je totiž od IloIla vzdálený přes 50 km. Vyšlo najevo, že doma není nic moc k jídlu a tak náš mikrobus nejprve zamířil k populární restauraci Tatoy’s na předměstí IloIla. Restaurace byla zastřešená prostora, ale bez stěn, kde se sedělo na lavicích u podlouhlých stolů pro 10 osob. Na každém z četných kamenných podpěrných pilířů byla usazená nejméně jedna ještěrka. Ještěrky všude rád vidím, protože dobře vím, že drží v šachu šváby a ostatní hmyzí havěť.

Filipíny 3-03

Po večeři se náš mikrobus vydal po silnici sledující linii pobřeží. Nedalo se jet zvlášť rychle, kvůli četným jeepneym, tricyklům a taxíkům, ale silnice byla dobrá a jediným problematickým místem byl jeden z mostů, který byl propadlý a doprava zde byla svedena na náhradní dřevěný můstek o jediném jízdním pruhu. Jízda trvala asi hodinu a kolem desáté večer jsme zastavili před Terezčiným domem v Lanutanu. Tady nás uvítali další příslušníci Terezčiny rodiny: sestra Inday, tetička Margie - sestra Terezčiny maminky, Baby Arlyne – dvanáctiletá dcera Terezčina předloni zemřelého bratra Raula, a konečně Angela, hezká šestiletá adoptovaná holčička. 

Přivítání bylo mírně obřadné a nejprve jsme se všichni posadili do „parádního pokoje“ a konverzovali s tetičkou Margie, které bylo 96 let. Po nějaké chvíli šly děti a tetička spát a my jsme se s Nickem, Nannete a Inday usadili u láhve whisky v kuchyňském přístřešku příjemně ochlazovaném nočním vánkem. Povídali jsme si do půlnoci, kdy už se mi začala klížit víčka a musel jsem se omluvit a jít spát. Terezka se sourozenci zůstala vzhůru až do 3 do rána. Ráno mi ukázala fotografii obrovkého motýla, který se v noci usadil na sloupku přístřešku: věřila, že je to momo, duch její maminky, která se na nás přišla podívat.

Filipíny 3-04

Následující den jsme se probudili pozdě, kdy už byl dům plný ruchu. Všichni byli po snídani, včetně dvou dalších vzdálenějších tetiček, které, jak jsem později zjistil, přicházely každé ráno. Nick už časně odjel zpět do IloIla do práce. Také se začínali trousit první zvědaví sousedé. Posnídali jsme hrnek bílé kávy a rýži se sušenou rybou, což je filipínská klasika. Poté mně Terezka provedla po domě, který nechala vystavět za peníze ušetřené v Kuvajtu v polovině devadesátých let na místě původního menšího domku. Za domem se pozemek zarostlý palmami a křovím svažuje k mořskému břehu vzdálenému asi 30 metrů.

Filipíny 3-05

Asi kolem půl jedenácté jsme se vydali zpět do IloIla, kde Terezka potřebovala vyřídit nějaké formality a kde jsme také plánovali udělat nákup. Cestovali jsme velmi jednoduše: postavili jsme se před vrata k okraji silnice a za nějakých 5 minut jsme zamávali na první projíždějící jeepney. Jízda byla divoká, i když přerušovaná četnými zastávkami. Jeepney se postupně zaplnil cestujícími z okolních vesnic, z nichž několik Terezku znalo, takže strávila cestu v příjemné konverzaci, zatímco já jsem pozoroval krajinu, která byla předešlého večera ukrytá ve tmě. Do města jsme dorazili krátce před polednem. Stálo nás to každého 20 peso. Nejprve jsme museli navštívit Oversees Workers Agency, což je organizace registrující zahraniční pracovníky a vybírající od nich mírný roční poplatek, aniž by pro ně cokoliv užitečného dělala. Stejně tak jsme museli jít zaplatit do zdravotní pojišťovny. 

Naší další zastávkou byla populární restaurace v centru specializovaná na kuřata, protože Terezka už měla pochopitelně hlad a ani mně nebyla myšlenka na opožděný oběd cizí. Měli jsme grilované kuřecí díly na špejli s rýží a kantonské nudle, vše servírované na banánovém listu bez příborů. Já jsem k tomu pil obligátní San Miguel, Terezka si objednala čerstvý kokosový ořech buco. Protože se jí rukama, všechny restaurace tohoto typu jsou vybaveny umývacími kouty s tekoucí vodou a víceméně čistými ručníky, někde mají dokonce i mýdlo. Po obědě jsme si opět vzali taxi a dali se zavést ke kostelu sv. Anny v Molu, asi 3 km vzdáleném předměstí. Kostel byl v současné podobě dokončen roku 1831 v neogotickém slohu a jako stavební materiál byl převážně použit korál. Říká se mu také ženský kostel, protože po stranách oltáře je šestnáct dřevěných soch ženských svatých. Před kostelem je příjemný malý park s lavičkami, kde pobíhaly a pokřikovaly děti z nedaleké školy.

Filipíny 3-06

Naší poslední zastávkou byl supermarket SM, kde jsme udělali velmi důkladný nákup potravin a ušlechtilých nápojů. Zde jsem udělal dva překvapivé objevy. Prvním byla chudá nabídka zeleniny, což jsem v tak úrodné tropické krajině nečekal. Druhým byl velmi dobrý výběr vín a lihovin, z nichž zejména místní rum byl neuvěřitelně laciný. Koupil jsem sedmičku bílého rumu za 60 peso a litrovku 5letého prémiového tmavého rumu za 160 peso, obojí nejpopulárnější filipínské značky Tanduay. K bílému rumu Terezka doporučila koupit Island Mixers, což je limetkový sirup ostře zelené barvy, který spolu s drceným ledem vydá výborný aperitiv. Kromě toho jsme vzali několik litrů španělského červeného vína v očekávání sobotní fiesty. 

Nákup nám zabalili do kartonových krabic, což je tu obvyklé, protože zde nakupuje mnoho lidí z venkova, kteří potřebují věci snadno dopravit taxíkem nebo tricyklem. Trochu problém byl s placením kreditní kartou, poslali nás od pokladny do kanceláře, kde jsem musel předložit pas. S našimi pěti krabicemi na vozíku jsme se vydali ke stanovišti taxíků, kde Terezka vyjednávala s jedním z řidičů, zatímco já se skrýval opodál. Cesta nás stála 600 peso.

Doma jsme byli my i nákup srdečně uvítáni. S rumovým aperitivem se mi dobře vařilo a aby to dlouho netrvalo, připravil jsem spagetti carbonara a zeleninový salát.

Filipíny 3-07

Další den mne za úsvitu probudilo kokrhání několika kohoutů a pak znovu kolem sedmé ráno kvičení podřezávaného prasete. Původně jsem tento akt ukrutenství chtěl natočit na video, ale potřeba spánku zvítězila. Vyhrabal jsem se až v devět. Tentokrát díky včerejším nákupům byla snídaně vydatnější, udělali jsme vajíčka na slanině. Dopoledne jsem strávil u počítače na velmi pomalém internetu. Oběd jsem vařil sám, bylo to byriani z rýže basmati dovezené z Kuvajtu. Rýže jakou jedí na Filipínách se na byriani nehodí, protože je lepivá. Udělal jsem také salát, který se setkal s nečekaným úspěchem. V černé kuchyni se mezitím pracovalo na zabíjačce pro zítřejší fiestu. Po obědě jsem si šel zaplavat. Voda byla příjemně teplá, ale pláž z oblázků a černého sopečného písku moc příjemná nebyla, bylo by to chtělo plážové boty.

Filipíny 3-08

Později odpoledně jsme se vydali na obhlídku Terečiných polností, které se nalézají asi 2 km od vesnice na kraji lesa. Doprovázel nás jeden z nájemních dělníků, kteří tam hospodaří. Po asi stu metrech chůze po silnici jsme odbočili na stezku proplétající se mezi posledními domy vesnice, na jednom místě dokonce vedla přímo skrz něčí dvorek. Uvědomil jsem si, že Terezčin dům a domácnost jsou přes svou skromnost luxusem ve srovnání s tím, jak žije většina vesničanů. 

Domky, či spíše chaty, byly většinou postaveny z bambusu, na malých dvorcích si na ušlapané hlíně hrály děti mezi psy a slepicemi. Několikrát jsme se zastavili, abychom se pozdravili s Terezčinými známými. Za vesnicí vedla stezka po hrázích mezi rýžovými poli, aby se po asi kilometru zanořila do hájů kokosových palem a nakonec sestoupila do koryta potoka, kterým jsme se místy museli brodit. Farma se nalézá na mírném svahu na okraji lesa a sestává z několika terasových políček a patrové chaty na jejich okraji, jejíž přízemí obývají slepice a psi, v patře přespávají dělníci. 

Hlavní pěstovanou plodinou je rýže, v mezidobí se pěstuje zelenina, v okamžiku naší návštěvy to právě byly baklažány. Voda na zavlažování se ručně čerpá z nedalekého potoka, kterým jsme se právě brodili. V posledních dvou letech byl vody nedostatek, protože z potoka čerpají také ostatní farmáři a období dešťů nebylo dost vydatné. Výnos rýže proto poklesl na méně než polovinu, zatímco dříve to bývalo kolem 50 pytlů, poslední úroda vydala jen 20. Problém byl také v tom, že na farmu většinou nikdo nedohlížel. Protože se blížil soumrak, bylo načase se vydat zpátky. Vrátili jsme se už za tmy.

K večeři jsem připravil kupecké roštěnky s gratinovanými brambory, což při počtu strávníků nebylo zrovna snadné. Také maso nebylo zcela to pravé, přesto jsem měl úspěch. Suché španělské víno jsme k jídlu pili sami, Filipínci totiž většinou dávají přednost sladkým vínům. Jedině tetička Margie se k nám připojila a také jsem musel obdivovat, jak se bez zubů vypořádala s poněkud tuhou pseudoroštěnkou. Po večeři jsem otevřel láhev pětiletého Tanduay rumu a shledal, že si s kubánským nebo jamajským rumem nijak nezadá.

Filipíny 3-09

Sobota byla dnem fiesty, oslavy uspořádané na počest naší návštěvy. Jídlo z jednoho prasete již bylo částečně připraveno předešlého dne, druhé prasátko se už od rána otáčelo na ohništi na dvorku na bambusovém rožni. Počet kuchyňských pomocnic se rozrostl na pět a dostavili se i jejich početní rodinní příslušnící, řezník s pomocníkem a rovněž tak nájemci z farmy. Hosté se začali trousit už dopoledne. Nick přivedl z města dívčí volejbalové družstvo, dvanáct děvčat kolem osmnácti, která se usadila v bambusové chatičce na dvorku. Kolem poledne bylo prase, ugrilované do růžova, za všeobecné pozornosti přeneseno do jídelny a usazeno na stolku vystlaném banánovými listy, v sousedství dalších četných vepřových pokrmů.

Po modlitbě se začalo jíst, nejprve my s rodinou a zvanými hosty, poté se dotalo i na hosty nezvané, pomocníky a příživníky. Ani tentokrát nebyl valný zájem o naše červené víno, zato velká mísa bowle připravené z ovocné šťávy a ginu se rychle vyprázdnila. Do kuchyně jsem věnoval láhev rumu a řezník s pomocníkem byli později odpoledne viděni, jak odcházejí domů značně nejistým krokem.

Mnoho hostů se zdrželo až do večera. Seznámil jsem se s tolika sousedy a vzdálenějšími příbuznými, že jsem zcela ztratil přehled kdo je kdo.

Následující den byla neděle a tudíž, přestože bych si býval rád pospal a zotavil se ze společenského ruchu předchozího dne, se muselo vstávat časně a vyrazit do kostela na mši, která začínala v osm hodin v nedalekém okresním městě Miagao. Cestovali jsme opět jeepneym stopnutým před domem, spolu s Nannete, Arlyne a Angelou.

Filipíny 3-10

Kostel St. Tomas de Villanueva v Miagau patří mezi nejvýznamnější architektonické památky Filipín a je zařazen mezi UNESCO world heritage sites, ještě se třemi dalšími filipínskými kostely. Byl dokončen roku 1786 augustiniánskými misionáři. Po obou stranách průčelí stojí masívní zvonice, které sloužily zároveň jako pevnostní věže k obraně proti nájezdům muslimských pirátů Moro. Průčelí je zdobené krásným basreliéfem znázorňujícím kokosovou palmu jako strom života, ke kterému Sv. Kryštof přináší Ježíška, a dalšími reliéfy zobrazujícími rozličnou filipínskou flóru.

Díky Nannete, která je členkou kostelního dobročinného spolku a také zpívá ve sboru, jsme byli pozváni na kůr. Mše byla hojně navštívená, kostelní lavice byly zcela zaplněné a mnoho lidí i stálo. Kněz celebroval částečně v angličtině, částečně v tagalogu, kázání bylo v místním jazyku visayan. Po mši se nám dostalo cti být představeni v sakristii panu faráři. Bylo tam velmi živo, početní ministranti si právě v kuchyni vybírali odměnu ve formě vydatné snídaně, v hlavní místnosti probíhalo vyučování nedělní školy. Filipíny jsou nejkřesťanštější asijskou zemí, přes 90 procent obyvatelstva jsou katolíci a církev má stále obrovský společenský i politický vliv.

Po návštěvě kostela následovala návštěva hřbitova, kam jsme se přepravili nájemním tricyklem, tedy motocyklem se sajtkárou. Nejprve jsme se zastavili u hrobu Terezčiných rodičů, který je na pozemku vně hřbitovní zdi. Na hřbitově samém totiž již není místo, takže se už několik let pohřbívá vedle. Pak jsme obešli celý hřbitov a rozsvítili svíčky u hrobů četných příbuzných. Podle dat na náhrobcích je tu běžné se dožívat osmdesáti až devadesáti let, na druhé straně jsem si ale všiml i mnoha dětských hrobů.

Pěšky jsme se vrátili do města a zamířili do tržnice, protože jsem potřeboval doplnit zásoby zeleniny na salát. Opět jsem byl zklamán výběrem i kvalitou, papriky a rajčata byly mrňavé a salátovou okurku se mi vůbec nepodařilo najít. Zato byl velký výběr rozličných druhů banánů, ananasů, manga a jiného tropického ovoce, vše velmi laciné. Nákup jsme zakončili zmrzlinou, kopeček za 2 pesa. Další tricykl nás pak dopravil domů, což byl zážitek, protože nás na něm cestovalo včetně řidiče devět: na trhu jsme se totiž potkali s Terezčiným bratrancem se ženou a malou dcerkou.

Oběd sestával ze zbytků včerejších hodů doplněných mým salátem. Odpoledne jsme podnikli krátkou projížďku na kanoi s vahadly zapůjčené laskavou sousedkou a já jsem si poté zaplaval. Po siestě byl čas začít se připravovat na zítřejší cestu na ostrov Boracay.

Pokračování zítra.



Advantage Consulting, s.r.o.
JUNIOR ÚČETNÍ - VHODNÉ PRO ABSOLVENTY (30.000 Kč)

Advantage Consulting, s.r.o.
Královéhradecký kraj
nabízený plat: 25 000 - 30 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.