Na syrsko-turecké hranici sestřelila turecká stíhačka F-16 v listopadu ruský stíhací bombar­dér. Ovšem výklad prvotní příčiny celého incidentu není dosud jednotný.

Záleží totiž na úhlu pohledu. Řada analytiků zapomíná na skutečnost, že ve čtvrtek 19. listopadu 2015 syrská státní televize, některé ruské servery a turecká informační agentura Anadolu přinesly zprávy o tom, že syrské vládní síly rozšířily pozemní operace na turkmenskou oblast Bayırbucak v syrské provincii Latákía, a to za vydatné podpory ruského letectva, které danou oblast intenzivně bombardovalo. Turecké mi­nisterstvo zahraničí uvedlo, že předmětem „těžkého bombardování od ruských letadel“ se stali ci­vilisté z turkmenských vesnic poblíž turecko-syrské hranice, přičemž jaksi zapomnělo dodat, že celou oblast ovládají turkmenské milice, bojující v řadách Svobodné syrské armády (FSA), spolupracující s radikálními islamisty z Fronty an-Nusrá. Navíc se sem uchýlila řada Turkmenů, svého času na území Ruské federace bojujících po boku islamistů z Kav­kazského emirátu.

Nejvyšší soud Ruské federace označil Kavkazský emirát (podle analytiků blízký al-Káidě) za tero­ristickou organizaci 8. února 2010. V květnu 2011 americké ministerstvo zahraničních věcí prohlá­silo Kavkazský emirát rovněž za tero­ristickou organizaci, následně pak v červnu 2011 za teroristic­kou organizaci Kavkazský emirát označilo i OSN. Kavkazský emirát jako islamistické hnutí a jako pokus o ustavení nového islámského státního útvaru (podobně jako je tomu u chalífátu dnešního Islámského státu) vznikl na konci října roku 2007, kdy jej vyhlásil vůdce čečenských separatistů Doku Umarov, čímž tak hodlal ukončit existenci tehdejší Čečenské republiky Ičkerie. Jeho hlavním cílem bylo ozbrojeným povstáním vyhnat z Kavkazu všechny „nevěřící“ a ustavit šaríu na území sahajícím od Kaspického moře až k Černému moři, přičemž také vyhlásil džihád proti Spojeným státům, Velké Británii a Izraeli. Oficiální ideologií Kavkazského emirátu se stal saláfismus, tedy is­lám­ský sunnitský fundamentalismus. Ten se dnes šíří Tureckem, jak o tom informuje například tu­recký novinář a fotograf Ali Leylak ve svých reportážích pro německý tisk.

Turecký ministr zahraničí Feridun Sinirlioglu si předvolal ruského velvyslance v Turecku Andreje Karlova, aby mu přednesl protest turecké vlády. Při setkání s Karlovem zdůraznil, že bombardo­vání turkmenských vesnic je nepřípustné a že tato akce ruské strany „může vést k vážným násled­kům“, jak mluvčí ministerstva zahraničí Tanju Bilgic následně zopakoval novinářům v oficiální od­povědi na jejich otázky. Podle Bilgice turečtí představitelé Rusko důrazně žádali, aby tuto operaci co nejdříve ukončilo. Zároveň novinářům oznámil, že „stejný druh varování“ byl doručen do rukou rus­kého náměstka ministra zahraničních věcí Michaila Bogdanova, který je zvláštním pověřencem prezidenta Vladimíra Putina pro Blízký východ a Afriku. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vyjádřil své znepokojení nad větším zapojením Ruska do syrského konfliktu a tradičně Turkmenům v Sýrii vy­jádřil solidaritu.

A právě oblastí Bayırbucak, obývanou převážně syrskými Turkmeny, se po splnění zadaného úkolu v úterý 24. listopadu 2015 vracely na leteckou základnu Hmeimim v provincii Latákíja dva ruské útočné letouny Su-24. Jeden z nich se tu zřítil. Hořící trosky stroje dopadly do kopcovitého terénu v oblasti Džabal Turkman, kde podle BBC probíhaly ještě ráno boje mezi pravi­delnou armá­dou Bašára Asada a turkmenskými povstalci ze Svobodné syr­ské armády (FSA), jejíž bojovníky pomáhala cvičit i americká CIA, což nakonec v televizi CNN přiznal se­nátor John McCain. Vzápětí turecká armáda oznámila, že ruské vojenské letadlo Su-24 sestřelily turecké vzdušné síly. Podle představitelů turecké armády posádka ruského letounu ignorovala varo­vání, že narušuje turecký vzdušný prostor, přičemž pilota ruského letounu turecká stíhačka, která na Su-24 vypálila raketu, údajně desetkrát varovala.

Ve skutečnosti ovšem nemohla pilota sestřeleného letounu varovat desetkrát při narušení turec­kého vzdušného prostoru. Neboť i podle turecké verze měl Su-24 přeletět pouze malý výběžek tu­reckého území, nad kterým se podle armádních expertů nacházel pouhých 12 až 17 vteřin. Na útoku se podílely dva stíhací letouny F-16, které hlídkovaly poblíž hranic. Jedna z tureckých stíha­ček pak vypálila za Su-24, který se vracel z akce, tepelně naváděnou střelu vzduch-vzduch. Pokud jde o přesnější specifikaci, jednalo se o F-16CJ (vyrábí se speciálně pro Turecko), vybavenou raketami AIM-9X Sidewinder. Šance posádky Su-24M2 unik­nout zásahu se rovnaly nule, neboť proti raketě AIM-9X s novou matriční infračervenou hlavicí sa­monavádění nemá Su-24M2 žádnou obranu.

Na zveřejněném tureckém záznamu, na kterém pilot F-16 varuje ruský letoun před vstupem na tu­recké území, však nebyla ruskými ani západními experty nalezena žádná zmínka o proniknutí ruského stroje do tureckého vzdušného prostoru. Turecká armáda také nespecifikovala frekvenci, na které F-16 měla varování pro Su-24 odvysílat. Moskva tak dodnes trvá na tom, že Su-24 neo­pustil syrský vzdušný prostor a stroje mezi sebou vůbec nekomunikovaly. Proto také Ruská fede­race od Turecké republiky požaduje, jak o tom média v minulých dnech informoval náměstek mi­nistra zahraničí Alexej Meškov, kompenzaci za sestřelený bombardér SU-24 spolu s omluvou a ujištěním, že se podobný incident nebude opakovat.

Turecká armáda zveřejnila audiozáznam, na kterém má pilot F-16 varovat ruský stíhací bombar­dér, že se přibližuje k tureckému vzdušnému prostoru. Záznam je dlouhý minutu a čtyřicet sekund. Objevuje se na něm upozornění „Okamžitě změňte směr letu”, které je opakováno v něko­lika vari­antách od „Změňte mírně směr letu” až po známou větu „Okamžitě změňte směr letu na jih”. Za­znívá tam i oznámení, že mluví turecké letectvo, přičemž podle některých západních sdělo­vacích prostředků došlo k poslednímu varování v době, kdy byl ruský stroj od turecké hranice vzdálen 20 mil. Kompletní záznam sice potvrzuje, že varování bylo vysíláno opakovaně, avšak ze záznamu nelze rozpoznat, zda výzva byla určena pilotovi Su-24, nebo pozemní stanici, jak dříve naznačo­vala americká televize Fox, když jako první zveřejnila neautorizovaný záznam. Turecká armáda údajně nakonec přiznala, že svá varování odvysílala z pozemní řídící stanice. Jde ovšem o to, zda varování záměrně nebyla odvysílána jen na mezinárodní nouzové VKV frekvenci, takže je nemohly Su-24 slyšet, neboť na palubě nemají žádné zařízení pro příjem VKV signálu, což je fakt, který je Severoatlantické alianci, a tedy i turecké armádě, dobře znám. Podle na­vigátora, který se spolu s pilotem po zásahu letounu katapultoval a havárii přežil, žádné varo­vání nepřišlo. Ruské sdělovací prostředky pak vesměs uváděly, že se turecké stíhačky ruskému stroji neukázaly, aby mu svojí přítomností daly najevo, že má změnit směr letu. Tedy že piloti tu­reckých stíhaček F-16 nevolili obvyklou taktiku NATO, kdy se narušiteli stíhačky ukážou s tím, že je musí buď násle­dovat na nejbližší základnu, nebo co nejrychleji v jejich doprovodu opustit stře­žený prostor.

Ruské sdělovací prostředky měly zřejmě na mysli zkušenost ruského vojenského letectva z letů kolem Kanady a Anglie. V těchto případech se však nejednalo o „narušení vzdušného prostoru“ Severoatlantické aliance, ale o proniknutí do „oblasti zájmu“ toho kterého státu. Nejvíce medializo­vané byly případy ze začátku letošního roku, kdy ruské bombardéry Tu-95 v doprovodu tankova­cích letounů létaly kolem Evropy a přelétly i Lamanšský průliv. Podle britských úřadů kvůli tomu muselo být odkloněno jedno civilní letadlo a ruské stroje byly doprovázeny Královskými leteckými silami, dokud neopustily oblast zájmu Velké Británie. „Ruská vojenská letadla nevlétla do vzduš­ného prostoru Velké Británie,“ uvedlo tehdy ministerstvo obrany ve svém prohlášení. V říjnu si na oplátku stěžovalo na vzdušné síly aliance Rusko, které obvinilo Francii, že se její bojový letoun ne­bezpečně přiblížil k letadlu s ruskou parlamentní delegací mířící do Ženevy na zasedání Mezipar­lamentní unie. Následně francouzské ministerstvo obrany, jak oznámila agentura AFP, toto nařčení odmítlo s tím, že nešlo o francouzský stroj, ale o letoun F/A-18 Hornet švýcarských vzdušných sil (Schweizer Luftwaffe). K manévru se pak skutečně přihlásilo Švýcarsko, které incident označilo za běžnou vizuální kontrolu. Podobně jako Rusové nad Lamanšský průliv zavítal nedávno americký strategický bombardér B-52 nad čínskou oblast zájmu zvanou Spratleyho ostrovy. Na čínské pro­testy pak Pentagon reagoval prohlášením, že jde o rutinní mise, které americkému letectvu povo­luje mezinárodní právo. „Tyto mise ukazují naši připravenost létat, plavit se a operovat kdekoliv, kde nám to mezinárodní právo dovoluje,“ prohlásil mluvčí Pentagonu Bill Urban. Z výše vzpomína­ného ruského přeletu Lamanšského průlivu byl na YouTube zveřejněn videozáznam, na kterém stíhačky RAF doprovázejí ruský bombardér:

Popravdě řečeno, turecké F-16 ve skutečnosti neměly kam Su-24 vyprovázet. Zde nešlo o nějakou tureckou „oblast zájmu“ v mezinárodních vodách, ale o výsostná území dvou států. Pokud by se měly turecké stroje včas přiblížit k Su-24 a ukázat se pilotovi, musely by narušit vzdušný prostor sou­sední Sýrie, což nepřicházelo v úvahu. Mohly tak pouze vysílat varování, že se Su-24, jenž se po­hyboval u syrsko-turecké hranice, přibližuje k tureckému vzdušnému prostoru. Na druhou stranu však ani v nejmenším nemohl pilot F-16 pilota Su-24 několikrát varovat, že již přímo narušil vzdušný prostor Turecka, jak tvrdili někteří „experti“, neboť při tak velké rychlosti, jakou se Su-24 pohyboval, by eventuálně výběžek tureckého území přelétl Su-24 za pouhých několik vteřin. Což nakonec potvr­zuje i turecká verze incidentu, podle které ruský letoun turecký vzdušný prostor na­rušoval 17 sekund. Z toho pak také vyplývá, že raketa vzduch-vzduch, vypálená pilotem turecké F-16 na Su-24 (který zasáhla zezadu), s největší pravděpo­dobností dolétla ke svému cíli až na syr­ském území. Tudíž ruský stroj i v tomto případě byl sku­tečně sestřelen nikoli na území Turecka, ale na území Sýrie, kde se také v horské oblasti Džabal Turkman zřítil.

Podle prohlášení turecké armády její stíhačky, které byly mimo vizuální kontakt s bombardérem Su-24, nemohly tento stroj identifikovat podle jeho mezinárodně platného rozeznávacího znaku (mezinárodní pravidla upravují označování vojenské techniky národním rozlišovacím znakem, tedy všechna vojenská letadla nesou svůj příslušný znak). A je obecně známo, že bombardéry Su-24 kromě Ruska používá také syrská armáda. Turecká armáda v první reakci pro agenturu AFP uvedla, že: „Národnost stroje nebyla známa a byly použity automatické zásady pro zásah.“ Nako­nec i sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v rozhovoru pro televizi France 24 ve čtvrtek 26. listopadu 2015 řekl: ”Kdybychom věděli, že to byl ruský letoun, pravděpodobně by došlo na va­rování trochu jiného druhu. Možná bychom mohli zabránit narušení vzdušného prostoru trochu ji­nak.” Je totiž obecně známo, že turecko-syrská hranice je horkou linií od června 2012, kdy syrská protivzdušná obrana sestřelila tureckou stíhačku F-4 Phantom. V září roku 2013 turecké stíhačky na hranici se Sýrií sestřelily syrský vrtulník, v roce 2014 pak turecká stíhačka sestřelila syrský proudový letoun MiG-23.

Suchoj Su-24 (v kódu NATO označovaný Fencer) je letoun určený k útokům na pozemní cíle, jenž je protějškem amerického víceúčelového taktického stíhacího bombardéru F-111, ale je menší a lehčí. Jedná se o nadzvukový dvoumístný útočný letoun, který se vyrábí od roku 1971 a ruské le­tectvo počítá s tím, že ho postupně nahradí modernější stroje Su-34 s vyspělejší elektronikou. Vý­zbroj Su-24 bývá opředena celou řadou mýtů. Především není tento stroj standardně vybaven ra­ketami vzduch-vzduch pro vzdušné souboje, ale raketami vzduch-země, užívanými při útoku na pozemní cíle spolu s nejrůznějším typem bomb. V minulých dnech byla jihozápadně od Aleppa natočena videa, která dokládají, že ruská letadla vypouštěla clusterovou munici, konkrétně kaze­tové bomby typu RBK-500-D-SPBE, na dvě pozice „povstalců“. Přičemž místní zdroje nakonec uváděly, že v prvním případě šlo o pozice al-Káidy, ve druhém pak o pozice Fronty an-Nusrá. Obě tyto skupiny islamistů označují NATO i EU za teroristy a letadla spojenců v Sýrii a Iráku na ně útočí. Problém je pak v tom, že nejrůznější rádobypozorovatelé ve svých zprávách zaměňují ruské bomby „kazetové“ za bomby „barelové“.

Zdánlivě tajemné označení RBK je pouhou zkratkou „Razovaja Bombovata Kasseta“, tedy „kaze­tová bomba pro jedno použití“, kde číslo označuje hmotnostní nebo velikostní kategorii a případná další písmena a čísla určují typ a hmotnost submunice. Kontejner RBK, po opuštění letounu pada­jící po balistické trajektorii, se v přednastavené výšce otevře a vlivem odstředivých sil se submu­nice rozptýlí nad cíl. Tyto bomby nevyžadují žádné speciální vybavení na nosiči, takže je mohou používat téměř všechny ruské vojenské letouny schopné nést klasické, volně padající bomby, tedy i Su-24. Ně­která letadla mohou nést i submuniční neodhazované kontejnery KMG-U, které mohou být plněny několika typy submunice, přičemž největší pozornost novinářů přitahují termobarické (objemově detonující) pumy ODS-OD, nesprávně novináři přezdívané „vakuové bomby“. Termoba­rické pumy nemají jen Rusové, dnes je najdeme ve výzbroji prakticky všech moderních armád, především proto, že jich výroba je poměrně levná a účinnost velmi vysoká. Termobarické pumy podle někte­rých zpráv údajně použilo ruské letectvo v listopadu při náletech na pozice islamistů v oblasti Bayırbucak, kde byl turkmenskými milicemi zabit ruský pilot sestřeleného Su-24, když se po katapultaci snášel na padáku k zemi. Představitelé Syrské svobodné armády (FSA) totiž zveřejnili videozáznam, na kterém je zachycen útok v blíže nespecifikované horské oblasti. Zde video:

Naproti tomu barelovou bombu představuje kovový sud (odtud název barelová bomba) naplněný naftou či jinou hořlavinou, po dopadu bomby zapálenou přidanou výbušninou, přičemž sud obsa­huje také kovový šrot, který v místě dopadu barelu po okolí rozmetá exploze. Ve skutečnosti z letadel shazované termobarické bomby jsou primárně určeny k ničení budov a vojenské techniky, přičemž díky efektu plošného ničení mohou být užívány též k likvidaci vojenských základen a vý­cvikových táborů. Tudíž v Sýrii a Iráku k ničení táborů či základen radikálních islamistů z al-Káidy či Fronty an-Nusrá a samozřejmě též Islámského státu. Naproti tomu barelové bomby, shazované z vrtulníků, svým charakterem určené k likvidaci živých cílů, jsou užívány nejen k likvidaci bojov­níků, ale i civilního obyvatelstva. Podle některých agenturních zpráv mají být tyto bomby v poslední době shazovány v Jemenu, ale i v Sýrii, kde je má shazovat Asadova armáda. Nicméně řadu zpráv syrské „umírněné opozice“ o nasazení barelových bomb proti civilnímu obyvatelstvu v minulých týdnech nebylo možné ověřit, přičemž pravidelná syrská armáda pochopitelně odmítá, že by cíleně útočila na civilisty.

V případě incidentu, při kterém byl na syrsko-turecké hranici sestřelen ruský Su-24, trvají obě strany na svém výkladu událostí. Spor má několik aspektů, které si laická veřejnost většinou neu­vědomuje. Tím nejzávažnějším je fakt, že Turecko je od roku 1952 členem NATO, pročež je pak tento spor označován za spor Severoatlantické aliance s Ruskem. Tím by se ovšem spor týkal i nás, neboť Česká republika byla do NATO přijata 12. března 1999. Ve skutečnosti by se pak týkal všech 28 zemí, které jsou v současné době členy aliance. Ruský (respektive sovětský) letoun NATO naposledy sestřelilo v roce 1953, v poslední den korejské války, kdy ruský transportní vo­jenský Ilujšin-12 sestřelili Američané nad územím Číny. A nyní jde především o to, na které straně hranice byl doopravdy letoun Su-24 sestřelen. Zda to bylo na území Sýrie (verze ruská), nebo na území člena aliance Turecka (verze turecká), a zda skutečně Su-24 pronikl do tureckého vzduš­ného prostoru (verze Turecka a Severoatlantické aliance), nebo zda se pohyboval výhradně ve vzdušném prostoru syrském (verze ruská). Celý spor by podle odborníků mohla rozhodnout ana­lýza zaznamenaných dat z letu sestřeleného letadla uložených v jeho černé skříňce.

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu černou skříňku (která ve skutečnosti není černá, ale oranžová) z letounu Su-24 v úterý 8. prosince 2015 přivezl do Kremlu. Prezident Vladimír Putin mu během schůzky poděloval za záchranu skříňky z trosek letounu příslušníky speciální jednotky a oznámil mu, že parametrický letový zapisovač bude otevřen a dekódován až za přítomnosti mezinárodních expertů. „Rozumím tomu tak, že zápis letových údajů nám poskytne informace o trase Su-24 od jeho vzletu až do okamžiku pádu,“ řekl Putin. „To znamená, že zjistíme, kde bylo letadlo v oka­mžiku zásahu a kde přesně byl zrádný úder tureckého letectva proveden. V každém případě zveme každého, kdo se chce na tomto úkolu podílet.“ Generálmajor Igor Konašenkov, oficiální mluvčí ruského ministerstva obrany, pak ve středu 9. prosince novinářům oznámil, že ruský prezi­dent Vladimír Putin požádal britského premiéra Davida Camerona o vyslání expertů, kteří by se podíleli na analýzách záznamu z dosud neotevřené skříňky zvané Flight Data Recorder (FDR):

Už z tohoto videa je zřejmé, že odolný kryt letového zapisovače je zprohýbaný a na jednom rohu značně poškozený, neboť toto záznamové zařízení bylo umístěno v zadní části letounu, nejvíce poničené výbuchem po zásahu raketou. Samozřejmě nejrůznější konspirátoři vyrukovali hned s teorií, že se jedná o záměrné poškození letového zapisovače. Nicméně mnohem jednodušší pro ruské představitele by bylo předstírat, že černá skříňka nebyla v troskách letadla nalezena, což se nestalo. Kromě toho má Rusko eminentní zájem na tom, aby dokázalo, že ke zničení jeho letounu Tureckem došlo v rozporu s mezinárodním právem, kdy za nezvratný důkaz právníci považují pře­devším verifikovaný záznam trasy letu. Pak jsou ovšem teorie o záměrném poškozování černé skříňky absurdní.

V pátek 18. prosince 2015 byla z rozhodnutí ruského minister­stva obrany černá skříňka rozebrána. Novináři prostřednictvím velkoplošné obrazovky shlédli celý proces demontáže modulu paměti, která probíhala v přítomnosti přizvaných zahraničních expertů a byla zdokumento­vána videem a fotografiemi. „Svrchní desky osmi čipových sad jsou viditelně po­škozené a poškrábané, což s nej­vyšší pravděpodobností znamená, že už tam žádná letová data nebudou,“ prohlásil ředitel odboru výpočetní techniky z ruského ministerstva obrany Andrej Seme­nov po demontáži zařízení. Ovšem ve skříňce by podle analytiků mělo být celkem šest­náct čipových sad, a tak by specialisté mohli dešifrovat alespoň některé klíčové informace. Podle ruského mi­nisterstva obrany byli k demontáži dosud neotevřeného zapisovače a k dešifrování údajů z letu Su-24 přizváni experti ze 14 zemí. Pozvání však přijali jen představitelé Velké Británie, Spojených států a Číny. S analýzou a zpracováním údajů se začalo v sobotu 19. prosince, přičemž veškeré informace z palubního za­pisovače Su-24, které se podaří dešifrovat, slíbilo ministerstvo obrany zveřejnit v pondělí 21. pro­since 2015:

Co říci závěrem. Díky utříděným informacím mohu v případě inci­dentu na turecko-syrské hranici zpochybnit internetem se šířící představu o jeho prvotní pří­čině. Jestliže turecká armáda (s velkou pravděpodobností) předpokládala či dokonce si byla jista tím, že údajným narušitelem jejího vzdušného prostoru je ruský a nikoli syrský letoun, pak sestřelení Su-24 nebude mít nic společ­ného s jakousi tureckou „ochranou dodávek ropy od Islámského státu“, jak dosud tvrdí někteří pu­blicisté, ba ani s drony, údajně létajícími pravidelně ze Sýrie do Turecka. Zde totiž šlo o zjevnou reakci na těžké nálety ruské armády v turkmen­ské oblasti Bayırbucak. Vždyť nakonec turecká vláda veřejně prohlašovala, že tyto akce ruské strany můžou vést k „vážným násled­kům“, přičemž turecký prezident Erdogan bombardovaným Turkme­nům v Sýrii, které označuje za bratrský národ, vy­jádřil svoji podporu a solidaritu. A jak se píše v jednom z článků v Armádních novinách, redakce Rádio Free Europe/Radio Liberty po sestřelení Su-24 oslovila nejvýznamnější světové experty na Rusko a Střední východ a požádala je o zhodnocení situace. Analytici do jednoho uváděli, že sestřel byl především gestem Turecka k Rusku a neměl nic společného (nebo aspoň ne přímo) s narušením vzdušného prostoru Turecka. Aby však nedošlo k omylu: v případě výše popisovaného inci­dentu ze syrsko-tu­recké hranice mi šlo jen o fakta. A je mi jedno, zda se hodí někomu do krámu, nebo jsou někomu proti srsti. Při shromažďo­vání informací jsem se držel zásady „padni komu padni“, která reprezen­tuje i můj vlastní názor.

V případě výsledků analýzy záznamu z letového zapisovače do této chvíle, kdy píšu tyto řádky, zatím je, jak se u nás říká, ticho po pěšině. Zůstává otázkou, zda jde o příslovečné ticho před bouří, nebo jen před prásknutím, se kterým splaskne další nafouknutá bublina.

Dokumentární foto s odhalenou deskou čipových sad z černé skříňky Su-24.Zdroj: Avia.pro