Exploze v suchdolském objektu patřícímu ambasádě Palestinskoarabské autonomie (PNA) zvýšila zájem o to, čemu se říká "stát Palestina", i mezi prostými lidmi, kteří jinak dění na Blízkém východě podrobně nesledují.

Tito občané se mohou ptát: Koho vlastně ambasáda zastupuje? Veškerá území PNA, jak byla zřízena dle Dohod z Oslo? Správná otázka, neboť PNA je dnes rozdělena na dva protichůdné tábory. Na dvě území, přičemž každé má svoji vládu.

Jedna část PNA se nachází na Západním břehu. Tu spravuje kabinet v čele s Rami Hamdalláhem. Druhá část PNA se rozprostírá v Pásmu Gazy. Tam vládne teroristické hnutí Hamas. Šéfem tamního kabinetu je Ismail Haníja.

Nechme stranou legitimitu jednoho či druhého, neboť člověk uvyklý normálnímu fungování klasické západní demokracie, který se nebojí kacířských myšlenek, musí zpochybnit legitimitu nejen obou premiérů, ale i samotného prezidenta PNA. A vlastně celého tamního mocenského establishmentu.

Stručné připomenutí aneb Kamínek do mozaiky

Výchozí údaj: podle palestinskoarabských volebních zákonů se volby do tamního parlamentu (Palestinská legislativní rada - PLC) mají konat každé čtyři roky. První se uskutečnily po podepsání Dohod z Oslo v roce 1996.

Tehdy měla PLC 88 křesel. Drtivě v nich zvítězil Fatah Jásira Arafata; získal 55 mandátů. Teroristé z Hamasu volby bojkotovali.

Počítáme-li správně, mělo se další celoautonomní hlasování konat v roce 2000. Jak dobře víme, nebylo tomu tak. Místo druhých "pooselských" voleb nastoupila druhá intifáda. Místo demokracie násilí a teror. Další hlasování přišlo na řadu až v lednu 2006. Mezitím byl počet křesel PLC zvýšen na 132, přičem nově jich většinu obsadili kandidáti Hamasu – rovných čtyřiasedmdesát. Fatah se musel spokojit v pětačtyřiceti mandáty. Svět byl v šoku: vládu PNA sestavila teroristická organizace v čele se svým domácím šéfem Ismailem Haníjou.

Pak následovalo to, co máme mnozí v dobré paměti. Ozbrojený konflikt mezi Hamasem a Fatahem v Pásmu Gazy. Hamas byl úspěšnější, Fatah ztratil nad Pásmem kontrolu – a od té doby máme na politické mapě Blízkého východu dvě Palestinskoarabské autonomie. A také dvě "palestinské" vlády. Kterou z nich reprezentoval po explozi u trezoru zemřelý ambasador v Praze Džamál M. Džamál?

Máme leden 2014, od posledních celoautonomních volech na území PNA uplynulo osm let – a zatím se žádné další hlasování nekonalo. Ukázka demokracie "popalestinsku".

Pokud jde o hlavu PNA, je to totéž "v bledě modrém". První volby prezidenta se konaly v lednu 1996. V nich přesvědčivě zvítězil Arafat (88,2 %), nezávislý protikandidát Samiha Chálil získal 11,5 % hlasů. Arafat zemřel v listopadu 2004, v lednu následujícího roku byl jeho nástupcem zvolen Mahmúd Abbás. Opět drtivě: obdržel 62,5 % hlasů, na druhém místě skončil nezávislý Mustafa Barghútí (19,5 %), ostatní kandidátí získali méně než čtyři procenta.

Od ledna 2005 uplynulo devět let, Abbásovi vypršel mandát v lednu 2009 a on je stále ve funkci, ačkoli mezitím se měl prezident PNA volit dvakrát (2009 a 2013). Ne že by se o tom na kompetentních místech PNA nemluvilo, ale – kde nic, tu nic.

Závěr nejen o legitimitě "ústavních" orgánů PNA, o tamním pojetí demokracie a o mnohém jiném, i v souvislosti se suchdolskou tragédií, si jistě udělá každý sám.