Na první pohled půvabná mladá žena. Andělská tvář, s níž by neměla problém uplatnit se na soutěžích o královnu krásy. V září onoho osudného roku oslavila osmadvacet. Jméno: Hanadi. Portrét známe. Jaký je ale obraz její duše?

Hanadi. Příjmení: Džaradatová. Pochází z Džanínu spravovaném Palestinskou autonomií. Na Yarmouk University v severojordánském Irbidu dokončovala studium práv.

Místo do advokátní kanceláře nastoupila cestu do Haify. Psal se 4. říjen 2003. Cíl: restaurace Maxim v jižní části města, společný židovsko-arabský podnik. Jeho jméno toho dne obletělo svět.

Hanadi byla vybavena výbušninou, do níž jí její soukmenovci z Islámského džihádu namixovali kovové předměty. Aby účinek výbuchu byl co nejděsivější. Dílo hodné satana se podařilo. Ve zlomku okamžiku přišlo v restauraci o život devatenáct lidí. Dvě další oběti zemřely na následky těžkých zranění o několik dní později. Před padesát návštěvníků bylo zraněno.

Mediálně známý je krutý úděl Orena Almoga. Tehdy mu bylo deset. V důsledku exploze ztratil zrak – a co horšího: také otce, bratra, babičku s dědečkem a bratrance. O pět svých členů přišla v mžiku i rodina Zev-Avivových z kibucu Jagur.

Nejstaršímu návštěvníkovi restaurace bylo jednasedmdesát, nejmladší oběti, Noje Zev-Avivové, pouhý rok. Podnik přišel též o vrchní servírku, číšníka a kuchaře.

Maxim je znám jako místo, které s oblibou navštěvovali hráči a činovníci prvoligového fotbalového klubu Maccabi Haifa. Tehdy za sebou měli úspěšnou sezonu – stali se mistry nejvyšší soutěže 2002/2003. To, co teď napíšu se nestalo, ale přesto: kdyby přišli společně posedět, dopadlo by haifské Maccabi podobně jako hokejový klub Lokomotiv Jaroslavl po letecké nehodě v září 2011.

S tím rozdílem, že v případě tragédie v Jaroslavli šlo o neštěstí, zatímco v Haifě o plánovanou vraždu nevinných.

Zatímco na oběti z Maxima, a nebyli to pouze Židé, svět rychle zapomněl, s nemilordnou teroristkou Hanadi jsme se v médiích od té doby setkali přinejmenším dvakrát.

Nejprve na začátku roku 2004. Ve stockholmském Historiska Muséet byla otevřena prapodivná instalace, jejímž autorem byl švédsko-izraelský umělec, muzikant a především levicový aktivista Dror Feiler. (Nepřekvapuje, že byl mezi těmi, kdo se zúčastnili provokativních plaveb lodí, jejichž cílem bylo v letech 2010 a 2011 proražení blokády Pásma Gazy spravovaného vládou teroristického Hamasu.) Pod názvem "Sněhurka a šílenství pravdy" mohli návštěvníci vidět bazén plný krve, na jehož hladině plul člun "Snövit" (Sněhurka) nesoucí portrét Hanadi Džaradatové. To vše doplněno Bachovou kanátou 199 "Mé srdce plave v krvi" a osvětleno čtyřmi reflektory.

"Výstava" nemohla nevyvolat kontroverzi. Vešla i do dějin diplomacie. Izraelský ambasador ve Švédsku Cvi Mazel právem vyhodnotil toto "umělecké dílo" jako nepřijatelné oslavování sebevražedné atentátnice – a rozhodl se instalaci v rámci svých možností ("máme holé ruce") částečně destruovat. Na pozadí toho, co Džaradatová v restauraci Maxim způsobila, doprovodil svůj čin srozumitelným argumentem: To, před čím jsem stál, legitimizuje pod rouškou kultury genocidu, vraždění nevinných lidí. Jde o výraz nenávisti k Izraelcům, o glorifikaci sevevražedných atentátníků.

Velvyslancův čin je možné odsoudit, nebo se za něj postavit. Autor tohoto textu si vybral druhou možnost a osobním dopisem vyjádřil Cvimu Mazelovi podporu. Fotokopie ambasadorova poděkování je přiložena.

Podruhé se jméno Hanadi Džaradatové objevilo v médiích před několika dny. V ještě absurdnější souvislosti, než jakou nabídla stockholmská instalace. Palestinský výbor Unie arabských právníků se rozhodl zvěrský čin sebevraždné atentátnice náležitě ocenit. Udělil jí své nejvyšší vyznamenání, neboť, slovy jednoho svého člena, Ajmana Abú Ajšeha, Unie je na Džaradatovou hrdá; její právníci vnímají krvavý čin jako "obranu Palestiny a arabského lidu".

Tady už nejde o jednu mladou ženu s andělskou tváří a duší zaprodanou ďáblu. Ve hře je něco mnohem závažnějšího. Je s lidmi s takovýmto uvažováním a takto převrácenými hodnotami vůbec možné domluvit se na něčem tak zásadním, jako je trvalé mírové soužití?