Článků ohledně aktuální situace v arabském světě bylo již napsáno více než mnoho. Poslední dobou se diskutuje zejména o třech zemích: Libyi, Sýrii a Jemenu. Ve třetím jmenovaném státě se vláda snaží aktuálnímu „revolučnímu trendu“ co nejvíce zabránit, a to především díky ochotě diplomatického styku s vlivnými mimo-arabskými zeměmi. Zatímco proti Jemenu nebyla zatím uvedena žádná opatření v podobě sankcí a embarg, ohledně Sýrie a Libye se to říct nedá. Minulý týden byl schválen program sankcí na syrskou vládu včetně prezidenta Al-Asada, no a o tom, jak je tomu v Libyi, samozřejmě víme. Nebo možná ne?

Zajímavé je, že se prozápadní média nyní věnují více Sýrii než Libyi, kde jedny z největších velmocí zavedly novou válku. Na druhou stranu pochopitelné. Která země by se chlubila tím, že po tisícovkách misí zahrnujících bombardování a ostřelování cizí země je situace stejná, jako byla před tím, než tyto mise počaly? Mezinárodní intervence v Libyi, na níž se podílely zejména armády zemí USA, Spojeného království a Francie, byla vyhlášena na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 a stanovení tzv. „bezletové zóny“ už 19. března tohoto roku. Ve znění stanovy OSN se vyskytuje, že náplní misí je ochránit libyjské občany, kterými mají být nejspíše libyjští „rebelové“ a „protestující“, na jejichž stranu se tak agresorské západní země oficiálně přidaly. Právě tyto výše psané země ještě pod hlavičkou NATO, jejichž představitelé jsou přesvědčeni o tom, že již zmiňovaná protiopatření jsou dostačujícím mandátem pro rozbombardování nejen vojenských, ale i civilních cílů na území Libye, měly po roce 2001 nejrozvinutější vztah s Vůdcem revoluce Muammarem Kaddáfím. Typicky falešné diplomatické přátelství největších státníků s Kaddáfím bylo ovlivněno možností obchodu s ropou, kterou Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje doslova oplývá. V případě Itálie se dokonce podařilo propojit tyto dvě země plynovodem, který byl slavnostně otevřen v roce 2003 za přítomnosti Kaddáfího a italského premiéra Silvia Berlusconiho. Spojené státy jakoby zapomněly na útok libyjského teroristy na let Pan Am 103 z roku 1988, který dokonce Kaddáfí sám objednal jako odpověď na americké bombardování hlavních libyjských měst v roce 1986.

Hned po vyhlášení intervence už připravené francouzské stíhačky Rafale oblétávaly území Libye a schylovalo se k prvním útokům vzduch-země. Na Libyi se uvalilo všeobecné embargo v celé sféře OSN. Po několika dnech státy NATO oficiálně potvrdily, že je Libye bombardována za účelem zničení armádních stanovišť a letišť. O to víc je zarážející otevřený dopis ruských, ukrajinských a běloruských občanů pracujících jako doktoři medicíny v Libyi určený dvěma nejvyšším představitelům Ruské federace, Medveděvovi a Putinovi, jehož přeložený úryvek zde předkládám.

„…Bomby a rakety udeřily na obytné domy a spadly nedaleko nemocnice. Skla budovy kardiologického oddělení byla roztříštěna a v budově s porodnickým oddělením pro těhotné ženy se srdeční vadou se zřítila zeď společně s částí střechy. Toto vedlo k deseti potratům, čímž děti zemřely a ženy zůstaly na jednotce intenzivní péče, kde lékaři bojují o jejich život. My a naši kolegové pracujeme sedm dní v týdnu, abychom zachraňovali lidské životy. Toto je přímý důsledek padajících bomb a raket v obytných budovách, které mají za následek desítky mrtvých a zraněných, které jsou nyní operovány a prozkoumávány našimi doktory. Takový velký počet zraněných a mrtvých během dneška se nepovedl celkem všem nepokojům v Libyi. A toto se nazývá „ochrana civilního obyvatelstva?…“

„…Doufáme, že Vy, pane prezidente, a Vy, pane premiére, jako občané Ruska a jako slušní lidé nedovolíte, aby američtí a evropští fašisté 21. století zničili svobodně-milující obyvatele Libye a ty, kteří se podle dneška ukázali být s nimi…“

V dopise se také jedná o kvalitách života v Libyi a o demonstracích proti Kaddáfího odpůrcům. Zároveň jsou představitelé Ruska vyzváni ke kritice a pozdržení vojenské intervence. Pod dopis se podepsaly desítky lékařů a dá se najít v anglickém jazyce na internetu. Možná, že by českého občana mohlo zajímat, kdo právě tyto nemocnice stavěl a zřizoval. Bylo to ještě Československo ve 20. století, kdy výrazně pomohlo libyjskému státu v rozvoji, zejména v oblasti infrastruktury a zdravotnictví.

Skutečně úsměvné bylo v polovině dubna prohlášení generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena, který prohlásil, že považuje za velký úspěch zmizení Kaddáfího tanků z ropného města Briga na severu země. To je opravdu výkon hodný potlesku, po měsíci akce. Na začátku května byl proveden první z útoků na komplex libyjského vůdce v Tripolisu, při němž zemřel jeho syn Sajf Arab a tři vnuci. Kaddáfí byl údajně zraněn a spekulovalo se o jeho smrti, po pár dnech se však ozval a oznámil, že je na místě, kam se žádný jeho protivník nedostane. Mezitím se západním zemím podařilo zmrazit finanční účty téměř celé libyjské vládě včetně samotného vůdce revoluce, jehož majetek údajně činil až desítky miliard dolarů. Když už je řeč o libyjské vládě… Revolucionáři, jejichž centrum se nachází ve východním městě Benghází, si stihli svou vlastní vládu již zřídit. Operativně je pojmenována jako Přechodná národní rada (National Transitional Council). Tuto radu již jako oficiální vládu uznala například Francie, Itálie nebo Katar a dokonce došlo ke zřízení zvláštního úřadu pro styk s Evropskou unií, který byl otevřen samotnou velvyslankyní z Evropské komise, Cathrin Ashton.

Položme si nyní otázku, proč zrovna Libye. Žádný ze zasahujících států nemá tušení, jaká je další strategie přechodné rady ani nyní, natož jaká byla 19. března, kdy se přidaly na její stranu. Dokonce ani není znám pořádný důvod násilných protestů a následných rabování tzv. „rebelů“, totiž uváděná nespokojenost s vládním režimem je vzhledem k životní úrovni běžného Libyjce absurdním důkazem toho, že za tím bude něco víc. Proč se nepodnikla intervence na Pobřeží slonoviny, kde bylo okolo tisícovky mrtvých, nebo nebyl vyvinut nějaký silnější diplomatický tlak na bývalého egyptského prezidenta Husního Mubáraka, kterému nyní hrozí až trest smrti? Mnozí se shodují na tom, že za tím stojí to životy beroucí ropné bohatství. To ovšem v případě USA nedává žádný smysl a navíc, jak zde ještě nebylo psáno, celková intervence v Libyi vedla ke zvýšení ceny ropy Brent až téměř o 30 dolarů za barel. Možná bychom se na tuto věc měli podívat z jiného úhlu a ne dokola slepě zdůrazňovat relevanci ropy ve světové politice.

Když se řekne Africká unie, mnoho lidem to bohužel nic neřekne. S konečnou platností byla založena v roce 2000 a svou koncepcí se snaží napodobit činnost Evropské unie. Má dokonce velice podobné legislativní uspořádání jako EU, například Africkou komisi. Členů unie je celkem 53, jediným africkým státem mimo unii je Maroko. Největší osobností zasazující se o africkou integraci v podobě finanční a politické pomoci je právě Muammar Kaddáfí. Do dneška se Africká unie rozvíjela takovým způsobem, že některé země jsou již ve sdružené měnové unii. Jedná se o největší integrační celek na světě. Jeho předsedou je od konce ledna prezident Rovníkové Guineje Teodoro Mbasogo, dva roky před ním byl předsedou sám Kaddáfí. Ten se ve svém úřadě zasloužil především o propagaci unie do okolního světa a nechal založit hlavní unijní orgány. Mnoho monarchů a prezidentů afrických zemí, již se v posledních měsících postavili za Kaddáfího proti útočícím státům, ho nazývají „Králem králů“ nebo „Velkým vůdcem“. Co se týká ambicí, Mbasogo uvádí další rozvoj v oblastech spolupráce v ekonomice a sjednocení politických cílů jednotlivých států.

Nestačí už tohle jako dostatečný důvod pro nějaký vnější politický zásah? Že by cílem této evropsko-americké strategie bylo znemožnění pokračování integrace sesazením strůjce a sponzora africké „třiapadesátky“? Kdoví, kam by se tento projekt dostal bez zablokování Kaddáfího účtů, hlavních zdrojů rozpočtu? Že by pomalu krachující Evropská unie s téměř krachujícími Spojenými státy (USA v polovině května dosáhly stropu veřejného dluhu, který byl následovně opět uměle navýšen) cítily potřebu zbavit se další potenciální hrozby v mezinárodním sjednocení téměř celé Afriky? Jedná se zase o pouhou spekulaci, ale je to asi stejně pravděpodobná teorie, jako že se západním státům zastesklo po libyjské ropě. Nepochybně to nebude daleko od pravdy, což naznačuje ještě nedávná schůzka libyjského vůdce s prezidentem EU Van Rompuyem nebo řady dalších diplomatických schůzek s globálními státníky. Například od francouzského prezidenta Sarkozyho je ozbrojená intervence skutečně milé poděkování za to, že mu nejvyšší libyjský představitel platil část volební kampaně. Jak se situace bude v budoucnu vyvíjet, nikdo předpovědět nemůže. Jisté však je, že se tato krize dlouhodobě podepíše nejen na ekonomice, ale i na životní úrovni a celkové image tak suverénního státu, jako je Libye, ba dost jistě i Africké unie, kterou by jinak čekal slibný a rychlý rozvoj.

studenti Gymnázia Budějovická