Podle zprávy agentur z pátku 5. ledna bylo odstřeleno v americké Georgii monstrprase, místními zvané Hogzilla II, podle skoro tak velkého prasete odstřeleného před více než desetiletím ve stejné končině Georgie. Prase, zdivočelé a obrovité, bylo odstřeleno v jižní Georgii asi 150 kilometrů na jih od Atlanty místním farmářem. Údajně váží přes 1100 liber, tedy přes půl tuny.

Kdysi, ještě v Georgii, jsem byl českým klubem udobrovolněn, abych dělal zabijačku. Prase kamarádi objednali u farmáře velice levně a živé, protože krev na jelita a prejt se již tehdá v USA nesměly prodávat. Proto tedy živé prase.

Když jsme dorazili na farmu, tak farmář ukázal na přilehlý lesík asi 100 hektarů a řekl, že prasata se tam pasou a že abychom si tam nějaké vybrali. Prasata se tam pásla, to ano, ale byla už nechutně čilá, porostlá dlouhými zrzavými chlupy jako orangután a z držky jim čněly kly jako špičky od krumpáče. Jenom ta velikost byla nějak v mezích normy pro prase, ale v každém případě o mnoho větší, než divočáci, které jsem intimně znal z dob trampování pod širákem v Brdech.

Prasata ale nebyla moc útočná, spíše plachá, takže nakonec mi jedno prase kamarádi nadehnali, abych je mohl odstřelit. Měl jsem s sebou revolver, neb v těch dobách jsem bez bouchačky neudělal ani krok, jenže to byla tenkrát zrovna jenom dvaadvacítka, Ruger Single Six, ve kterém jsem měl bubínek v kalibru 22WMR, tedy Winchester Magnum Rimfire. Nějaká střelba na komoru prasete tedy nepadala v úvahu a tak jsem zamířil na lebku mezi oči. Po výstřelu prase padlo jako podťaté. Kamarádi nadháněči zezadu do něj opatrně několikrát kopli, a když se nehejbalo, tak jsem se šel zepředu přesvědčit. Prase to dostalo mezi oči, tak jak jsem mířil, a bylo mrtvé jako špalek. Tak na rozporku a na větev stromu za zadní nohy a podstavit lavor na krev! Prase jsem píchnul podle předpisu, jenže jak to prase bylo mrtvé a nikoliv omráčené, tak krev ne a netekla. Nad lahvemi Plzně byla v rychlosti držena rada a kamarád inženýr a později doktor chemik, který ohřejval od půlnoci vodu na paření v ocelovém sudu na ohni, a měl tedy v Plzních již trochu předstih, přišel s nápadem umělého dýchání pro mrtvé prase, že aby se ta krev okysličila a rozproudila. A jak byl tak v ráži, a jako řádný vědátor, aby experimentem dokázal platnost své teorie, k tomu umělému dýchaní na praseti hned přistoupil.

Z úst do držky prasete mu to nešlo, když mu dejchal do rypáku, tak to tomu praseti lítal dech z huby, neb hubu zavřít nechtělo ani za mrtva, a tak nakonec jakousi kombinací Heimlichova manévru objímáním zezadu a páčení prasečích hnát ve stoje za visícím prasetem to prase z krve vypumpoval za našeho hlasitého skandování "jedna, dvě, tři, čtyři, nááádech!", kdy on chudák za supění a s potem na čele pumpoval, prase rytmicky krvácelo a my ostatní jsme vždy na "NÁDECH" nasáli plzeňského.

Když to vše skončilo, prase bylo vykrvácené, plzeň vypita, pumpující kamarád vědátor vystřízlivělý (skoro) a my ostatní ožralí jako slivky. Zbytek zabíječky, po rozporcováni prasete přesunuté na dvorek jednoho z nás v Atlantě, se už odehrál skoro normálně, jen bratr Milan nám za jízdy cestou domů ukazoval znova, jak se to prase pumpovalo, nedbaje, že řídil, jel asi 120 mil za hodinu, a ukazoval nám to ze sedadla řidiče, oběma rukama, a otočen dozadu po několik minut v Lincolnu Continental, který si pořídil fungl nový z vejplaty operátora zemních strojů.

Jo a pak se nám ještě střeva v pračce namotala na prací šroub, který je u amerických praček svislý a veprostřed prací nádoby. To vadilo ale snad jenom majitelce pračky, která nám nadávala snad ještě za půl roku, všichni ostatní ale byli již blízko příjemnému bezvědomí.

Zabíjačka byl veliký úspěch. I ten prejt a jelita byly. A na prase snad všichni stále s dojetím vzpomínáme. I když to tehdejší prase ač chlupaté, nebylo žádná Hogzilla. Tak metráček a půl, maximálně.