Nedávno jsem narazil na Twitteru na text z pera Zuzany Majerové Zahradníkové na téma, jaké to bylo za jejích mladých let krušné a z toho pak vyplývalo, jak mají dnešní mladí všechno nalinkované a vypolštářované. Dávám teď na stranu fakt, že dotyčná šéfuje politické straně, která je tak výrazně pročeská, až navrhuje politiku podvolení ruskému imperialismu. Když jsem četl ten text, podivil jsem se, jakým právem tahle mladá holka citýruje ducha starých časů, copak ona může vědět o starých časech? Není v tom sama. V médiích teď převládá hlas podle mého soudu mladých kluků a holek, kteří jen tak bokem vtipkují na téma, jak jsou staří a co všechno pamatují.

Mají právo vzývat staré duchy, když mají ještě dlaně otlačené od špagátu, jak tahali kačera?

Poprvé mě to trklo, když jsem někde v tramvaji zaznamenal úryvek hovoru dvou utřinosů a jeden se holedbal tomu druhému: „To já ještě pamatuju windows sedmičky!“

Paní Majerová Zahradníková není zas tak moc velký utřinos, přece jen je ročník sedmdesát. K tomu připomeňme, že Jaroslava Vrchlického v Pardubicích při jmenování čestným občanem k příležitosti jeho padesátin oslovili „velebný kmete“. Navíc je pravda, že dnešní padesátníky rodiče opravdu nevozili do školy autem a o počítačových hrách a VR přilbách tenkrát neměli potuchy ani autoři sci-fi. Nicméně vnímám s nelibostí, že mi tahle padesátiletá mládež bere platformu neboli gebír na lamentaci stran krušných poměrů v době dětství. Že malá Zuzana musela capat do školy pěšky? To MY jsme museli samozřejmě taky capat, ale za NAŠICH časů doznívaly tělesné tresty! V obecné škole ve Slapech jsme za trest stáli v koutě a recidivisté (házení houbou nejčastější zločin) klečeli na stupínku. A později, v Praze, nezbedné žáky učitelé trestali kroucením vlásků za uchem, vzali je do špetky mezi prsty a kroutili, jako když chcete vytáhnout zakousnuté klíště. Pokud jde o zábavu, pak mičuda, koloběžka a autíčko na klíček, to byla vytoužená meta.

Mé vzpomínky ale sahají zprostředkovaně ještě hlouběji. Moji rodiče, a ti se narodili - řekli bychom - v nultých létech minulého století, říkali (a to byla padesátá léta): nemáte ponětí, jak dobře se máte, hajzlíci. Koloběžka, autíčko na klíček? O něčem takovém se NÁM nemohlo ani zdát. Rezavá obruč a klacík pro kluky, a kus polínka zabalený do starého hadru pro holky, to byl NÁŠ svět a jak hezky jsme si v něm dokázali vyhrát!

Takže ani já nemám právo na bědování. Nehrál jsem si s obručí a holčičky za mých časů měly panenky zvané plaváček. Věřím ale, že v roce 2060 a dál budou padesátníci skuhrat: to MY jsme měli obyčejnou konzoli a tablet…

Jen aby při tom skuhrání nehoupali na kolenou malou vnučku, která si bude hrát s polínkem zabaleném do hadru a vnouček bude honit obruč. Mám pocit, že je k tomu našlápnuto.

Ondřej Neff