To rozhodnutí padlo a nelze ho odestát. Postavou připomínám mnoho pohádkových postav, ale ne sportovních typů. Nejvíce asi medvídka Pú. Je třeba konstatovat, že jsem nikdy nepatřil k oblíbencům tělocvikářů. V noci se probouzeli hrůzou, že jim spadnu z kruhů a během dne jsem jim padal z bradel. Podstrkovali mi falešné omluvenky od lékaře, abych s nimi nemusel cvičit. Dodnes se vzpomíná na můj typ kotoulu vpřed à la válející se jitrnice. Ono dostat takového cvalíka třeba na kladinu a udržet ho tam bez zranění, je výzva podobná dostat člověka na Měsíc a zpět.

Jdu běhat. Oznamuji to oběma svým blízkým. Psovi a malžence. Oba přijímají mé rozhodnutí stoicky. Jeden mně nerozumí, druhý nevěří. To už tady bylo, myslí si malženka. Stačí mrak na obloze nebo pohledná sousedka na ulici a zalezeš.

Nořím se do skříně a zběsile hledám. Vím, jak je lehké o odhodlání přijít. Je to jako s erekcí v pokročilém věku. Stačí jakékoli rozptýlení soustředění a zmizí. Najít tepláky na běhání není jednoduché. Na stahovací triko natahuji volnou šusťákovou bundu, aby nebyly vidět poskakují prsa a vycházím. Potichu sejdu se schodů, pečlivě se rozhlédnu po ulici, nikdo nejde, ujdu pár metrů a rozklušu se. Za rohem potkám souseda, křičí na celou ulici: „Co se stalo?“ Už nejsem schopen odpovídat, jen gestikuluji. Podle jeho reakce usuzuji, že moji znakovou řeč nepochopil. Vběhl do baráku, hned je venku i s lékárničkou, dobíhá mě a: „Kde je ta nehoda?“ Ignoruji toho vola, zase si dělá srandu.

Nasazuji k trháku, chci mu utéct, ale věkový i váhový rozdíl hovoří v můj neprospěch. Možná ani nezaregistroval mé vyšší tempo. Naštěstí z mého zrychleného sípání a temně rudé tváře pochopí, zasměje se a nechává osudu. Jsem mu za to vděčný, delší trhák už bych stejně nezvládl. Zpomaluji na rychlost téměř stojícího a odbočuji směrem k lesu.

Dobíhají mě oba členové mé smečky. Pes se směje jako debil, tuší že bude sranda. Druhý člen smečky už tak dobrou náladu nemá, zjistila totiž, že jsem si nevzal telefon. Děvenka moje starostlivá. A až mě v lese skolí infarkt, nebude, kdo by zavolal rychlou. Ve třech vbíháme do lesa, malženka je vpředu o několik desítek metrů. Asi se stydí.

Dostávám ránu do zad a s vděčností padám. Stejně už se cítím na umření. Infarkt to nebude, ten prý bolí za hrudní kostí. Mě bolí hřbet. Co za zvíře mě dostalo nevím a vlastně mě to už ani nezajímá. Nemám nic proti tomu, aby ukončilo mou existenci a pořádně se najedlo. Hlavně aby nechtělo, abych mu ještě chvíli unikal. Jenom pro pořádek se otočím na záda a dívám se do líté mordy. Nade mnou rozkročená diva, kříženec Heleny Růžičkové a Fibingerové v mladším vydání. „Ty sviňáku, já ti dám, honit ženské po lese“, křičí a kleká mně na prsy. Malženka se vrací, gestikuluje, nemůže mluvit, jak se směje.

Obě mně staví mě na nohy, ale nejsem ve stavu, kdy bych mohl pózovat na obálce běžeckého časopisu. Vypadám spíš jako reklama na krematorium. Nejsem schopen se narovnat a chůzí v předklonu připomínám sjezdaře na lyžích. Nakonec si mě obryně nakládá na záda a vynáší z lesa na asfalt. „Zavolejte si taxíka“, dá ještě radu a mizí. Asi hlídat les před dalšími šovinistickými prasaty.

Přijíždí auto a máváme. Není to drožka, ale policajti. Zastavují. Chtějí doklady, které s sebou nemáme. Dostáváme pokutu, ale ani peníze nemáme. Já vlastním kapesník a bolavá záda, malženka nemá s sebou nic jiného než psa a můj mobil. Nakonec se ustrnou a nakládají nás.

Byl to jeden z nejdražších taxíků, kterým jsme kdy jeli. Ale kdo z vás se může pochlubit, že mu malženka zakázala běhat pro zdraví?