Tak! A teď vím, že se dostávám na tenký led! Zařekl jsem se pro sebe, že nebudu psát o politice a podobných věcech, toho je všude plno. Když ale...
Média jsou už skoro rok a půl plna rozličných zpráv z konfliktu, tu dobu už se bojuje. Vlastně ne „se bojuje“! Bojují konkrétní lidé. Bojují a umírají. Probírá se to ze všech stran. Každý den, každou hodinu. Většina informací je rozumně doplněna dovětkem: „nelze ověřit z více důvěryhodných zdrojů“.

Mezi námi jsou lidé, kteří jsou nějak orientovaní, v tomto směru vědí co činí a i proč tak činí. Myslím to tak, že i ten, kdo obhajuje agresora ví, proč to dělá. Do lidské duše nevidíš, neznáš pohnutky, důvod, pozadí. Dobře je to u těch, kteří pomáhají bližnímu v nouzi. A také je všude spousta „odborníků“ od klávesnice počítače. A dalších, které ani nehodlám komentovat.

Proto musí přijít chvíle, kdy se s tím člověk setká tváří v tvář, a jen to s ním dokáže pohnout. Může si udělat obrázek, zkušenost je nesdělitelná. Já až teď. Není moje povinnost být v první řadě při sběru informací, ani je cíleně nevyhledávám. A žbleptat o něčem, co neznám, jen abych něco okomentoval, to už vůbec ne! K tomu jsem nikdy nedorostl.

Dnes jsem přijmul jízdu od budovy ve Vysočanech, ve které je teď centrum pro uprchlíky. Paní, Češka, objednala jízdu. Stará se o dva stařečky z Ukrajiny. Pomáhá jim vyřizovat náležitosti, které potřebují pro nejnutnější život v naší zemi. Všechno se musí navíc vyřídit online. Je to těžké i pro našince! Natož pro staré lidi v neznámé zemi, s neznámou řečí. Paní ovšem chválila děvčata na úřadu za vstřícnost a ochotu pomoci.

Nastupují mi do auta.
Babičce je přes osmdesát, stařečkovi skoro devadesát! Věchýtci. Jejich uctivost a pokora ve mně zanechávají stopu. Zkouším si představit, že v jejich věku změním ne jen bydliště, ale i zemi. Nejde mi to. Fakt ne! Aspoň jsou na to dva, dokážou se navzájem povzbudit a podpořit. Snad.

Paní průvodkyně, řekněme kurátorky, pro ně ovšem anděla, se ptám:
„Jak dlouho jsou tady?“ Na město jejich domova jsem se neptal. Není to podstatné.

„No, oni jsou tu vlastně krátce. Přijeli až v říjnu. Do poslední chvíle chtěli být doma. Bydleli ve dvanáctém patře domu, pak už úplně bez elektřiny. A protože už se těžko dostávali z 12-tého patra po schodech dolů do krytu při náletech a život byl těžší a horší, nechali se nakonec přesvědčit a přemluvit k odjezdu. Paní tu má sestru, která je tu provdaná, i když je jí také přes sedmdesát, ale aspoň mají možnost někde přebývat.“

Chtěli zůstat ve svém domově, kde prožili kus života. Do poslední chvíle. Pak už to nešlo... Ale jak přesadit starý strom?

Vystupují z vozu.
„Bolše spasiba!“
„Djakuju!“
Slyšíte ten rozpor i souznění? To je k pos...ní, kam to došlo!

Když vidím mládež, tak 20-25 let, nejen, prohánějí se tu v nových luxusních vozech s UA značkou, něco mi tu nesedí! Řešil se útěk mladých Rusů před mobilizací do Gruzie a Kazachstánu. A co ti z Ukrajiny, kteří se „zašívají“ u nás? Mám pocit, že všude je to stejné! Prachy vládnou světu! Nebo ne?

Teď nedávno proběhla zpráva, že si v Kyjevě udělali sraz majitelé silných aut. Prý za účasti odvodových komisařů s povolávacími rozkazy... Správně! Děláte machry? Tak je pojďte dělat na Donbas!

Po začátku konfliktu naše, ve směs stavební, firmy začali opouštět ukrajinští pracovníci, protože odjížděli bránit svou zemi. Možná se na hranicích potkávali s těmito druhými, kteří jeli opačným směrem...a za jiným účelem.

Těch keců, že i ti s luxusními vozy jsou ohroženi válkou...!! Už je to fakt přes rok a vidíme všichni, že se věci mají jinak. Připouštím to u aut, která mají na rámečcích RZ nápis třeba XEPCOH.

Proč si to člověk musí více uvědomit ve chvíli, kdy se stařečci snaží co nejdéle zůstat doma a mládež bere kramle hned zpočátku? Co by se špinila, papá to zařídí!

Proč to píšu? Že se to ví už dávno? Už rok a půl? Že jsem se právě probudil? Prdlajs!

Nejsem aktivní na žádné straně zájmu. Zásadně odmítám „jednopytlismus“. Nedám na prvoplánové zprávy odkudkoliv. Přímá zkušenost je nejvýš cenná. Jsem řidič taxi, vozím lidi a denně jsem v ulicích. Pozoruji jen svět kolem sebe. Mám na to spoustu času. A pohled na ty dva stařečky mě donutil o tom více přemýšlet... A napsat.

Možná ti opilí ukrajinští dělníci, kteří nám tu vadili, už brání svoji zemi, nebo už za ni položili život. Zatímco ti druzí.... A nejraději mají začerněná všechna okna na autech, i čelní, aby na ně nebylo vidět.

Ale co. Don Miguel Ruiz má jednu ze svých Čtyř dohod: Nevytvářejte domněnky... Myslím si, že si myslíš, že si myslím...

A tak ponechávám na každém zúčastněném, ať se s tím srovná po svém. Podtitul tam ale pro mě zůstává: na každého jednou dojde!