Na Pražském hradě dnes ráno zavládlo naprosté zděšení. Nejvzácnější symboly české státnosti – korunovační klenoty – v noci z přísně střeženého Vladislavského sálu zmizely. Nikdo si to nedokáže vysvět­lit. Vždyť na jejich ochranu byla nasazena ta nejmodernější bezpečnostní technika?

Rozjíždí se největší bezpečnostní akce v české historii. Okamžitě byly neprodyšně uzavřeny hra­nice, všechna vozidla na silnicích kontrolují tisíce policistů, do akce byla povolána i armáda. Prezident Klaus, arcibiskup Vlk a dokonce i předseda Sněmovny Parlamentu ČR Vlček lomí rukama a tiše pláčí. V koutě tmavé chodby Parlamentu byl dokonce zahlédnut i skrytě vzlykající komunista Filip.

Mozky našich nejlepších kriminalistů jsou již tak přetíženy, že se nad hlavami těchto expertů za­čínají vznášet obláčky bílého dýmu. Nikdo neví, co bude dál.

Celý národ je na nohou. Taková ostuda! O národní tragedii si povídají úplně všichni. Zpráva se do­nesla dokonce i mezi bezdomovce.

Jeden z trvalých obyvatel oblasti zvané Sherwood v okolí pražského Hlavního nádraží – Jiří Š. kamarády zvaný „Šmejdil“ – se v deset hodin dopoledne probral z opilecké letargie a po doplnění těl­ních tekutin čtyřmi pořádnými loky Ironu se posadil na lavičku před nádražím. Tam z rozhovoru vedle sedících lidí zaslechl zprávu o ukradených klenotech. Letmým dotazem se ujistil, že zlato je kov a kývajíc hlavou zleva do prava – což je u něj neklamnou známkou aktivní mozkové činnosti – se odšou­ral směrem na Žižkov, aby se stal národním hrdinou.

Za patnáct minut již z mobilu, který včera v noci ukradl jednomu opilci v hospodě, volal číslo 158.

To Žižkov ještě nezažil. Ve vzduchu kroužily dva policejní vrtulníky, po ulicích se řítila houkající bílozelená auta a běhali černě odění příslušníci přepadové jednotky.

Z jednoho z vrtulníků visícího několik metrů nad průmyslovým areálem po provazovém žebříku sešplhal k zemi sám ministr vnitra Langer. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, když na bedýnkách od banánů ležících na zemi u plotu uviděl tolik postrádané české korunovační klenoty.

„Kdo je našel?“ otázal se velitele přepadového oddílu.

„Támhleten pán“ – ukázal velitel na Šmejdila sedícího na okraji chodníku, který již opět doplňoval tekutiny z plastové lahvičky s modravým obsahem.

„Přiveďte ho sem!“ přikázal velitel jednomu z podřízených.

Šmejdil se s pomocí policisty s heknutím zvedl a popošel k ministrovi.

Ten mu podal ruku a poděkoval. Pak si všiml zpoceného fotoreportéra, který právě doběhl, a tak pro média celou děkovací akci zopakoval ještě jednou. A dokonce ji rozšířil o srdečné objetí Šmej­dila.

Ten se však zatvářil poněkud provinile, neboť ministrovi v rámci těsného kontaktu objetí ze zvyku, v podstatě omylem, sebral jeho zlaté hodinky. Ministr však v tu chvíli na hodinky neměl ani pomyšlení.

„Jak jste ten poklad dokázal najít?“ zeptal se s naléhavostí ve hlase.

„Podívejte, pane ministře, to je jednoduchý. Všechno, co je železný, … nebo tak podobně, skončí vždycky tady“ a ukázal na oprýskanou ceduli visící na potrhaném plotu: „Sběrné suroviny – výkup ba­revných kovů“.

Vedle obrovských klub měděných kabelů získaných ze zabezpečovacího systému Českých drah a desítek nových litinových kanálových vpustí byly z rozbitých beden vysypány na špinavou zem stovky mosazných tabulek z Terezínského památníku.

„Jó, ve sběrně se najdou různý věci,“ tvrdil výkupčí Hanťa z hrabalovského filmu „Sběrné suro­vosti“. Bohužel měl pravdu.