V předcházejících částech jsme se prosmekli z jara do léta, do období, kdy holky z party nosily v létě trenýrky s gumou dole do dob, kdy je bdělí otcové a matky na léto pakovali někam pryč z Prahy. Někam daleko od bahna pražského velkoměsta a našich zvědavých rukou. V tý době totiž, hned potom jak přišel máj – lásky čas, už měly holky po ksiftech samý lišej, jak se zvědavě a natěšeně cicmaly s kdejakým ochmýřeným puberťákem na lavičce v parku.

A skočili jsme, jako ti Hoši od Bobří řeky, sami, bez holek, na konci, či správněji na začátku Lipenského jezera nedávno napuštěného – na jaře 1958- přesně v místě kde se vlévá Vltava do lipenského jezera. Romantika, až by to s jedním mlátilo o zem. Tehdy nikde žádní turisti, sem tam nějaký vodák, krásné lesy, (a v nich péesáci – strážci hranic míru) až na nás, osamocené, padala tak nějak skoro až ruská „chándra“. Step sice nikde male holky taky ne. Tak jsme šli do vesnice, na nákup a omrknout místní holky, že jo, a Jana jsme nechali v táboře samotného. A ten, když nemel u sebe, páč nebyl ruský bohatýr, vodku, ale Tuzemský rum (tehdy se mu také říkalo podle křížovek: „dámský likér na tři“) a spřátelil se s ním. A tak jsme ho našli, s ukazovákem v hrdle flašky od rumu.

Sundávat flašku navlíknutou na prst opilého kamaráda, či, chcete-li obráceně, vytahovat prstík z flašky od rumu, když dotyčný „jen hučí“, je práce pro vraha. Poučeni ze školení CO, tedy Civilní obrany, že nesmí dojít k tomu, aby orgán kdekoli uskřinutý byl uskřípnutý moc dlouho, neboť pak dojde k odumření dotyčné části těla, snažili jsme se prst vytáhnout. První nápady, jako že nejlepší se prst odněkud vytáhne, když se oblízne, neprošly, protože jsme nevyřešili problém, jak se kvůlivá oblíznutí k tomu prstu v hrdle tý flašky dostat.

Proběhly i nápady, že jako kdybychom ten prst nejprve vyndali a pak oblízli a pak zase zandali, že bysme jej pak úplně lehce z toho hrdla tý lahve vytáhli, ale byly nakonec zamítnuty. Vypadalo to logicky, ale mělo to háček. Nasucho ten prst ven nešel.

Pokoušeli jsme se prst ochladit tím, že jsme Janovu ruku namočili do studené řeky, protože věci se v chladu smrskávají a pak by snad šel prst vytáhnout. Udržovat ležícího opilce na břehu řeky s rukou pod hladinou je práce pro voly. Jeník tvrdil, že když bude takhle ležet na břiše, že brzo začne blinkat. A vypadalo to, že si v tomhle momentě nevymýšlí. Když jsme jej pro změnu ponořili do vody celého, včetně ruky, o kterou šlo, začal za chvílí cvakat zubama tak, že bylo nebezpečí, že ze pět kilometrů vzdálené pohraniční roty přispěchá hlídka, v domnění, že zde za studena kováme válečné meče.

Ani kapání oleje mezi prstík a hrdlo flašky nepřineslo kýžený výsledek. Prst držel, jak se říká na Moravě, „jak helvítská víra“. Za další hodinku v horkém letním odpoledni jsme zmoženi a vyčerpáni dopolední dlouhou procházkou, nákupem a trháním kmínu, bojem s prstíkem v lahvi, pomalu odpadali.

Pavel sice navrhoval, abychom Jeníka odnesli k pramenům Studené Vltavy, protože ta bude mít určitě pramen tak ledový, že prst se v ní určitě smrskne .Potom že láhev sama odpadne. Ale ostatní pravili, ať s tím nápadem jde do pr…. Anebo ať tam jde, tedy k těm pramenům, s Honzou sám a nechá mu tam tu ruku, blbcovi jednomu, v tom studeném prameni třeba umrznout, že pak se dá zmrzlý prst krásně odlomit a nebude to ani bolet a vůbec.

Nálada vojska odpočívajícího po vyčerpávající bitvě dolehla na tábor. Luboš se snažil useknout patku chleba sekerou, protože v tom čurbesu se někam ztratil velký nůž, Jeník spal , jak říkali Sláva Šimek a Jirka Grossmann zdravým spánkem opilce a Pavel jedl studené“ Lečo s klobásou“, oblíbenou a lacinou to pochoutku trempů i stavebních dělníků ze Slovenska pomáhajících budovat stavby socialismu. A přikusoval k tomu sušenky Petit beure, které byly laciné a hodily se skoro ke všemu. No, k leču moc ne, ale co naděláš?!

Sedl jsem si na břeh řeky, na pařez, kouřil lahodnou Lípu a hleděl do daleka. My s tím pitomcem snad budeme muset někam jet, jinak mu ten prst fakt odumře .

Když v tom se událo skoro najednou několik věcí… Zaútočil na nás, tedy přesněji řečeno přímo na mně, jeden z obyvatel toho pařezu, a to přímo Super Giga mravenec. Zákeřně, zezadu. Totiž zespoda! Do té doby jsem nikde, ani na pražské periferii, ani v Krkonoších, ani v Brdech něco takového neviděl. To vypadalo, že tenhle mravenec tady na Šumavě přežil z dob, kdy po zemi bělal Tyranosaurus Rex nebo v období, kdy na zemi žily údajně tři metry vysoké husy, co vážily prý pět metráků. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Pak jsem si našel nejprve v jedné knize a pak na Wikipedii, že to byl asi Mravenec obrovský (Camponotus herculeanus), má 15 až 18 milimetrů jehož fotku najdete na Googlu. Anebo mravenec dřevokaz (Camponotus ligniperdus), který má děsivá kusadla. A jsou velcí asi 14 mm. Následkem onoho kousnutí se pak událo téměř současně několik dějů.

Václav Vlk st

_____________________________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si. Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/