Mravenec, zvláště Ferda Mravenec, nás provází od mládí. A jiní, živí brabenci také. V prvním díle .( viz NP zde)) jsme se prosmekli od období, kdy holky z party nosily v létě trenýrky s gumou dole do dob, kdy je bdělí otcové a matky na léto pakovali někam pryč z Prahy. Někam daleko od bahna pražského velkoměsta a našich zvědavých rukou. V tý době totiž, hned potom jak přišel máj - lásky čas, už měly holky po ksiftech samý lišej, nebo opar, jak se zvědavě a natěšeně cicmaly s kdejakým ochmýřeným puberťákem na lavičce v parku.

V dobách, kdy holky přestaly nosit trencle dole s gumou a začaly si říkat slečny jsem mravence pustil z hlavy. Na čajích se mravenci nevyskytovali, ani na lavičkách v pražských parcích a na meze jsme chodit nemohli. Zaprvé proto, že soudruzi meze rozorali a vytvořili rozlehlé družstevní lány, a taky proto ,že večer do parku anebo do lóže v kině se holky, totiž, pardón, mladé dámy daly daleko lépe nalákat. Já je chápu, před parkem byly většinou povinné návštěvy na tanečních čajích, kde mladý „gentlemoun“ platil vstupné a v bijáku se, přinejhorším, dalo kluka co zaplatil lístky přes ruku plácnout a koukat na film.

Toho léta, o kterém budu dnes vypravovat, jsme my mladí muži vyrazili do pravé přírody. Holky odjely z Prahy tu na prázdniny, pionýrské a jiné tábory, případně na dovolenou s rodičema a tak, a co nám tedy zbylo. Ponořit se do lůna přírody! Lipno je naše moře! Vesnice Želnava na Šumavě už byla skoro v hraničním pásmu, vláček motoráček nás vyhodil na nádraží , teta Pavla a Luboše, co tam bydlila, zařídila, abychom tam mohli, protože tehdy už za Budějicema chodili ve vláčku orgáni a kontrolovali.

Obumážkovaní, překontrolovaní a vůbec prověření jsme dojeli přesně do místa, kde se Vltava rozlévá do Lipenského jezera. Hezky do široka po loukách, páč to soudruhům geometrům nějak nevyšlo a vody se rozlila i tam, kam se, kdyby četla úřední rozhodnutím, nikdy neměla rozlejt. Ale vysvětlujte to blbý vodě!

Vystoupili jsme z vlaku, vydali se proti proudu řeky , a nakonec na krásném palouku u řeky postavili stany „jehlany“. Takové ty z válečných zbytků po wehrmachtu, sepnuté ze dvou maskovacích celt. Založili ohniště a žili si. Na břehu říčky Vltavy. Za zády les. A v tom lese mravenci. Lesní mravenci. Obdivovali jsme jejich obrovitá mraveniště a chodili opatrně kolem nich. To léto na konci padesátých let bylo slunečné .

A večer jsme zapálili oheň, vytáhli kytary a pěli trempské i jiné lidové písně.

V inkriminovaný den… to se tak říká. V inkriminovaný den …. V literatuře. Jak to píšu, tak mne napadlo, že nevím, co to je „inkriminovaný“. Tak jsem se podíval do Slovníku cizích slov a tam je napsáno, že „inkriminace“ znamená „výtka“ a nebo „obvinění“. Tak tedy nevím, jak může být nějaký den „obviněný“. Ovšem na druhou stranu, co se nám stalo tohle v onen den, to by se snad žalovat dalo! Jenže kde? A komu?

V časném ránu, tak nějak po desáté, jsme onoho dne vyrazili na nákup do místní Jednoty. Ne že by tam toho moc měli, ale něco přeci jenom.Třeba chleba a tak. Několikakilometrová procházka po břehu nedávno rozlitého jezera kolem luk a voňavých lesů byla příjemná. Prodejna Jednoty ne.

V poněkud sešlém baráku prodávala jedna z pozůstalých sudetských Němek a bylo vidět, že barák i ona prodavačka zažili dříve lepší časy. Chleba byl, teta zařídila, aby ho pro nás vedoucí objednala, mlíko nepřišlo, máslo neměli, pivo jo, při poptávce po loupáčcích nebylo jasný, zda dotyčná vlastně ví, co chceme .Takový laskominky v hraničním pásmu nebyly moc k vidění. Na dotaz, mají-li „kmín“, nechápavě zírala. Na hbitý překlad místní Češky, že chceme „der Kümmel“, zírala ještě nechápavěji a pak se zeptala , proč chceme v krámě „Kümmel“. To jsme zase zírali my, a ptali jsme se, kde bysme ho jako měli chtít? Tak nás dotyčná vzala za ruku, zavedla na louku, ukázala na nám neznámou rostlinu a pravila „ khmin!“. A dodala: „Mos fonavý!“

Natrhali jsem si kmín a se silným pocitem, že jsme byli celý vesnici za blbce, jsme se vydali domů. Totiž do tábora.

Tábořiště již z dálky vypadalo poněkud podivně. Jeden ze tří stanů byl poražen, v ohništi se válel kotlík i s trojnožkou, z uhlíků stoupal podivný pach jak se na žhavém popelu spékal obsah kotlíků, tvořený pravou polévkou z Vitany. Což smrdělo, jako když se pálí klíh. V táboře bylo ticho. Snad i ptáci na okolních stromech ztichli, ryby neplácaly o hladinu a řeka, snad pod dojmem dramatických okamžiků, ani nezašuměla. Kamaráda Jana, zvaného Picin, jsme nalezli zhrouceného kousek za stany. Umatlán od popela z ohniště, zelená kolena a lokty od trávy, na tváři a rukou odřené šmouhy.

„Honzo, co je?“ volali jsme plni zděšení.

„ Azi, bzz , náz pržepadli, náz, ééééé,“ pravil Jan a hluboce vzdychl.

„Přepadli nás!! Někdo nás přepadl!! Jsme obětí přepadu! Zde v lesích na konci civilizace!! Ha! HA! HAAAA! Zde, kde už dál nic není, jen lesy, dráty, zoraný pruh, péesáci a pak už jen Západní Německo plné reakce a revanšistů!?“ ozývalo se odevšad.

„Pržižli támdle vosuď,“ pravil Jan a ukázal rukou k lesu. „Pržepadli memně a všechno ééé… pržepadli a vypili….éé, ach.“

Mohlo by to vypadat i pravděpodobně, kdyby ten les nebyl plný péesáků a kdyby, to hlavně, na ukazováčku Janovy ruky, kterou se pokoušel ukazovat směr odkud údajně přišli údajní zločinci, nebyla navlečena láhev od rumu. Prázdná. Prstík v ní jaksi uvízl. I Janova dikce byla v příkrém rozporu s líčením události. Navíc lihovo-rumový odér svědčil o tom, že nás s největší pravděpodobností nikdo nepřepadl. Jen si Jeník, osamocen v táboře, ztracený jak Robinson, vzpomněl, že máme železné zásoby rumu a rozhodl se ochutnat. A ochutnal. Skoro celou flašku.

Václav Vlk st

______________________________________________
A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si. Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/