Současná věda v podstatě předpokládá určitou historii našeho prostoru, kterému říká Vesmír. Většina do různé míry ověřených hypotéz se v podstatě shoduje na tom, že veškerá hmota byla soustředěna ve velice malém prostoru, ze kterého se začala rozpínat. Ten počátek rozpínání nazývají velkým třeskem.

Nechci zde řešit fyzikální aspekty tohoto jevu, přesto připomenu, že jsou celkem důkladně popsány pozdější fáze rozpínání – vznik záření, elementárních částic, atomů, hvězd, planet…

Málo řešeným a velice zajímavým se jeví aspekt filosoficko-matematický. V případě, že bylo někdy v minulosti „vše téměř v jednom bodě“, muselo být vše následující odvozeno od této počáteční konfigurace. Znamenalo by to, že veškerá současnost i budoucnost byla v podstatě „naprogramovaná“ na počátku toho velkého třesku.

V případě, že nepřipustíme jiné „vnější vlivy“, musíme zcela logicky dojít k nezpochybnitelnému závěru, že naprosto vše je tím počátečním stavem do posledního detailu zcela determinováno (předem jednoznačně určeno).

Jakýkoliv pohyb kterékoliv částice, jakékoliv rozhodnutí člověka vyplývá z historie všech interakcí celého Vesmíru. Rozhodně z toho nelze vyvozovat rezignaci na iluzi svobodné vůle. Svobodná vůle včetně jejího nositele je součástí celého systému, včetně všech zcela neočekávaných rozhodnutí.

Je-li náš Vesmír zcela izolovanou soustavou, bylo už v počátku jeho vzniku určeno, že napíši tento článek a také všechny reakce na něj.

Pro běžný praktický život z toho však nic podstatného nevyplývá, protože kdybychom takovou budoucnost chtěli určit, museli bychom celou tu historii Vesmíru zcela namodelovat. Model by však byl minimálně stejně složitý jako celý Vesmír a prakticky by se s ním musel ztotožnit. Z toho plyne, že modelovat a předvídat můžeme pouze omezené, námi informačně popsatelné části našeho okolí. Kvalita předpovědi pak závisí na míře izolovanosti systému od okolí a počtu parametrů vstupujících do výpočtu. Například předpovědi počasí se díky zdokonalování techniky stále zpřesňují. Přesto však zůstává mnoho vlivů, které nedokážeme do předpovědí zahrnout, a proto nemohou být zcela přesné.

Uvědomění si deterministických důsledků interpretace velkého třesku otvírá spoustu otázek. Nicméně i když připustíme, že náš Vesmír není izolovaný systém, pomůže nám to jen částečně. Vesmír se tím pádem, může stát součástí rozsáhlejšího systému a pouze se zvětší počet ovlivňujících parametrů.

Východiskem může být nekonečno. Ovšem existence nekonečna je neověřitelná a jakékoliv interpretace používající nekonečno se tudíž opírají o „víru v nekonečno“.

Ze zcela jednoduché logické úvahy nutně vyplývá, že není-li vesmírný systém nekonečný, jsou všechny děje, a tedy i náhody předem jednoznačně určeny.