Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Titulní strana knihy doktora Viléma Weisse, která začíná slovy: Počátkem měsíce prosince 1890 uplynulo první století od té doby, co nynější c. k. všeobecná nemocnice otevřena byla nejen pro ne­mocné, ale i pro posluchače lékařství, by se vědě a umění lékař­skému a chirurgickému prakticky vyučití mohli. V měsíci prosinci 1890 již skorem úplně ukončena jest stavba nového pavillonu, jehož jedna část pro chirurgické oddělení a c. k. českou chirurgickou kliniku určena jest — a účelu brzy odevzdána bude; stavba, která má býti počátkem dalšího rozšiřování c. k. všeobecné nemocnice dle požadavků a pokroku věd lékařských.
Tyto okolnosti jsou k tomu obzvláště příhodné, abychom ukázali, jak důležitým byl a jest ústav tento také pro vývoj a vyučování chir­urgie v Čechách, kterážto věda též u nás po staletí nejen pod nad­vládou, ale v pravém podruží vnitřního lékařství se nalézala, nemajíc z toho pražádného užitku. Chirurgie, jsouc odkázána sama na sebe, kráčela dlouhou dobu samostatně a vlastní silou dospěla k výši netušené.
Pokládáme však za nutné obrátiti zřetel i do doby starší a naznačiti, jakým způsobem na vysokém učení Pražském již od jeho založení chir­urgii se vyučovalo a na kolik c. k. všeobecná nemocnice této vědě a tomuto umění v uplynulých sto letech skutečně prospěla; objevit se tím důležitost a prospěšnost ústavu jmenovaného mnohem zřejměji a v pravém světle a lesku…

Profesor Vilém Weiss (1835-1891) nemohl v roce 1891 tušit, že po sto šestnácti letech v roce 2007 vydá jeho knihu nakladatelství Karolinum znovu jako „neopominutelný zdroj informací k dějinám chirurgie“… a „zajímavý text z odborného i historického hlediska“. Kniha vyšla jako „věrný reprint dnes již prakticky nedostupného původního vydání …“

Budoucí doktor Weiss měli štěstí na učitele. Po maturitě následovala jeho studia medicínská (chirurgie v oboru urologie). Jedním z jeho učitelů zde byl znamenitý urolog, profesor MUDr. František Piťha (1810-1875), který byl v letech 1854-1855 i rektorem univerzity (na snímku). Profesor Piťha byl v roce 1857 ustaven profesorem chirurgie ve Vídni (Josefinum). Jeho praktickým nástupcem se stal profesor MUDr. Josef Blažina (1813-1885), vynikající chirurg a operatér. Jeho asistentem se v roce 1866 stal doktor Weiss. Všichni tři byli téměř ze stejného kraje. František Piťha studoval gymnázium v Klatovech, Josef Blažina studoval v Písku a Vilém Weiss na gymnáziu v Jindřichově Hradci.

Vilém Weiss byl velice aktivní již během studií. V roce 1859 promoval, poté pracoval jako sekundář ve Všeobecné nemocnici. Svůj život viděl v chirurgii, proto snad odmítl Purkyňovu nabídku stát se jeho asistentem. Ale uvítal založení Spolku lékařů českých v červenci 1862 a byl jedním z jeho prvních členů a zároveň čtenářem a přispěvatelem Časopisu lékařů českých, který vycházel od ledna 1862. Ve vedení českého lékařského spolku byli tehdy mimo předsedy Jana Evangelisty Purkyně (1787-1869) ještě doktor Václav Staněk (1804-1871), autor první české učebnice anatomie „Základové pitvy“ (1840) a profesor MUDr. Bohumil Eiselt (1831-1908), který po své habilitaci přednášel výhradně v češtině a v roce 1871 založil první českou interní kliniku v pražské Všeobecné nemocnici. Doktor Weiss byl v letech 1870-1878 dokonce redaktorem Časopisu lékařů českých a také jednatelem Spolku lékařů českých. Pod jeho vedením získal časopis vysokou profesionální úroveň, srovnatelnou s podobnými periodiky zahraničními a dočkal se také značného rozšíření.

Čtyři roky po promoci se mladý lékař Weiss vydává na cesty za dalším poučením a za novými poznatky vědy medicínské. Zkušenosti sbíral v lékařských zařízeních německých, anglických a francouzských. Chirurgie francouzská se mu dokonce stala vzorem - nenechal na ni nikdy dopustit. A právě ve Francii získal první zkušenosti s používáním sádrových obvazů při léčbě zlomenin. Ne, že by lidstvo po tisíciletí nevědělo o zpevňovacích obvazech zlomenin, ale francouzští vojenští ranhojiči dosáhli v používání sádry dokonalého mistrovství. Takže doktor Weiss, budoucí několikanásobný děkan lékařské fakulty a rektor české univerzity, nekonal studijní cestu do Evropy nadarmo. Svého času o něm prohlásil slavný ruský chirurg J K. Szymanowski, že se „stal nadšeným apoštolem sádrového obvazu“.

A tak v roce 1873 profesor Josef Blažina, jako šéf chirurgické kliniky lékařské fakulty zřizuje samostatné urologické oddělení, jehož vedením pověřil svého žáka profesora Viléma Weisse. Čímž byl dán základ a impuls k pozdějšímu rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na dvě rovnoprávné univerzity. Stalo se zákonem ze dne 28. února 1882. A díky mimořádným aktivitám českých lékařů (i těch ve Vídni) vzniká v Praze s císařovou podporou unikátní chirurgické výukové centrum, které vychovávalo nejen české mediky, ale i lékaře pro značnou část horní oblasti monarchie (Čechy, Morava, Slezsko, horní Uhry, Zakarpatská Rus a celý Balkán).

Doktor Weiss byl oceňován nejen jako praktik, ale mimo jiné také jako autor odborných prací a především pedagog. Napsal asi dvacet odborných pojednání. Záslužné je i jeho dílko “Názvosloví lékařské a lékárnické“, které v roce 1881 obsahovalo odborné výrazy latinské, německé a české. Vydal je „Spolek lékařů českých“ a na zpracování se mimo jiné také podíleli další odborníci-lékaři Vítězslav Janovský (1847-1925), Jindřich Záhoř (1845-1927), kdy část lékárnickou zpracoval Alois Jandouš (1838-1893).

A když byl profesor Weiss slavnostně uveden dne 21. listopadu 1887 v úřad rektorský, pronesl řeč na téma „O novějším převratu chirurgie a jeho účincích“, z níž bylo patrno, že úřad rektorský je svěřován do rukou nejsprávnějších. Navíc, jak poznamenal v roce 1900 výtečný chirurg profesor MUDr. Otakar Kukula, jeho nástupce ve funkcích, měla lékařská obec v osobě profesora Weisse „ušlechtilého muže, ryzího českého charakteru…“.

O profesoru Weissovi (na snímku), který odešel po těžké a dlouhé nemoci z tohoto světa 2. července 1891 napsal v nekrologu časopis „Světozor“, že jeho dílem bylo také utužení kolegiálních poměrů mezi lékaři, což bylo pro rozvoj lékařské péče velice důležité.

„Tělo jeho položíme do chladného hrobu, ale památka jeho nevyhyne nejen v jeho posluchačstvu a českém lékařstvu, ale i v celém českém národě, jehož byl do posledního dechu věrným a oddaným synem…“ řekl mimo jiné nad lékařovou rakví jeho kolega, děkan české lékařské fakulty a starosta Spolku lékařů českých profesor MUDr. Josef Reinsberg (1844-1930).

Weissův hrob je na vyšehradském hřbitově. Nikdy zde nechybí čerstvé květiny.

Příště: Lékaři František a Karel Neuwirthovi