Planeta Saturn prošla v letošním roce opozicí již 28. dubna dopoledne. Přesto se pohledem na prstencem ozdobenou planetu na večerní obloze budeme těšit i po několik dalších měsíců. A právě v červnu, za nejkratších nocí, bude planeta Saturn jedním z mála objektů, které budeme mít možnost velice dobře sledovat na pozdně večerním, ne zcela temném nebi.

Saturn

Saturn na své cestě souhvězdími zvěrokruhu již na začátku prosince 2012 překročil hranice souhvězdí Vah, v němž se na konci února vydal zpět na západ a začal vykreslovat svou typickou smyčku. Právě v její polovině se koncem dubna dostal do již zmíněné opozice se Sluncem. V polovině května zpětným pohybem znovu vstoupil do souhvězdí Panny a právě nyní, na přelomu jara a léta, smyčku dokončuje v blízkosti hvězdy kapa Virgo. Do zastávky dorazí 9. července a již definitivně nabere kurz na východ k souhvězdí Vah.

Saturn a Titan

V červnu již sice Saturn nebude v optimálních pozorovacích podmínkách. Planeta se už znatelně vzdaluje od Země, ale na druhou stranu nejvýš nad obzorem na jihu ji najdeme právě v příjemných večerních hodinách, nedlouho po 22. hodině SELČ. Při jasnosti pohybující se kolem +0,5 mag bude jedním z nejvýraznějších soumrakových objektů letní oblohy. Přibližně deset stupňů na východ od Saturnu naleznete hvězdu Spica (alfa Vir, +1,0 mag) a v dvojnásobné vzdálenosti nad planetou bude nepřehlédnutelně zářit další hvězda jarního trojúhelníku, Arcturus (alfa Boo, 0,0 mag).

Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je složena převážně z lehkých plynů, a to hlavně vodíku, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu se planeta jeví jako světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s ne příliš jasnými pásy různých odstínů, které jsou v závislosti na rychlé rotaci přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C. Zajímavostí je, že Saturn má ze všech planet nejmenší hustotu, která činí pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se tak o jedinou planetu ve Sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda.

Největší zajímavostí planety je ovšem bezesporu jeho mohutná soustava prstenců, která je viditelná ze Země i malými dalekohledy. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem Saturnu také početná rodina měsíců. V současné chvíli se jejich počet uvádí 62, ale toto číslo se často mění. Největší z nich je Titan, který má jako jediný zatím známý přirozený satelit ve Sluneční soustavě hustou atmosféru.

Náklon prstenců mezi léty 1995 a 2025

Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý objekt s klidným svitem. Jasností je srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Právě s periodou oběhu souvisí také změny vzhledu jeho prstenců, které se v závislosti na sklonu rotační osy planety a jejím postavení na dráze kolem Slunce postupně otvírají, zavírají a následně překlápějí. V současné době se díváme na rozevírající se prstenec ze severní strany. Na jeho maximální náklon si však ještě přibližně čtyři roky počkáme. Vzhled planety v opozicích v intervalu let 2008 až 2019 si můžete prohlédnout na připojeném obrázku.

Se zdokonalující se pozorovací technikou a především pak s přispěním kosmonautiky stále detailněji také poznáváme složitou soustavu Saturnových prstenců. Jejich detailní strukturu nám odhalily až sondy, které kolem planety prolétly, případně ji zkoumaly usazeny na jeho oběžné dráze.

Saturnovy prstence

Prstence mají průměr přes 300 000 km, určení jejich tloušťky je však stále ještě nejisté. Některé zdroje hovoří o tom, že obvykle nepřesahují několik stovek metrů, jiné uvádějí jejich sílu pouze v jednotkách metrů. Ze Země prostřednictvím velkých dalekohledů se jeví rozdělené na šest víceméně samostatných prstenců, fotografie sond Voyager 1 a jeho dalších následovníků ovšem ukázaly, že jich jsou tisíce. A podobně jako jejich tloušťka, ani jejich vznik není příliš jasný. Někteří odborníci se domnívají, že jde o zbytky po formování planety. Jiní zas tvrdí, že to jsou pozůstatky měsíců, které obíhaly příliš blízko obřímu tělesu a v okamžiku, kdy překročily Rocheovu mez, byly gravitačními poruchami postupně rozdrceny. Mezery v prstencích jsou pak podle našich současných znalostí působeny gravitací vzdálených měsíců i do prstenců vnořených přirozených družic. Například částice v Cassiniho dělení se pohybuje s poloviční dobou oběhu než měsíc Mimas. Jiné mezery a poruchy jsou výsledkem šíření hustotních vln v prstencích. V průběhu času se může stát, že prstence díky akumulaci prachu a interakci se Saturnovými měsíci ztmavnou a poklesnou blíže k atmosféře planety.

Základní struktura prstenců a mezer je zřejmá z připojeného obrázku. Až do věku kosmických sond byly známy tři hlavní prstence A, B, C a dva slabé, ze Země jen občas viditelné D a E. Známá byla též Cassiniho mezera.

Převzato: Zpravodaj Hvězdárny v Rokycanech