Bývaly doby, kdy ve veřejných budovách stačily záchody dva. Muži/ženy, páni/dámy, chlapci/dívky. Dnes je to složitější. Pohlaví jsou sice stále jen dvě, ale genderů přibývá a každý z nich se chce cítit komfortně. Takže se porůznu, podle pokrokovosti té či oné organizace nebo státu, řeší, jak to zařídit, aby se na každém záchodě každý cítil komfortně. Pocit osobního komfortu se stává základním lidským právem a za něj se musí bojovat.

To nelze zařídit tak prostě, že chlapci, cítící se býti ženou, půjdou na dámy a obráceně. Je zapotřebí – je právem těch osob – zařídit, aby lidé, kteří se cítí nebýt nikým z výše uvedených, mohli konat své potřeby v intimitě chráněné před těmi, kteří v tom mají jasno, tedy alespoň dočasně.

S tím, jak nejistých osob přibývá, vyostřuje se problém respektu k jejich intimitě a komfortu při výkonech, které si jistou intimitu žádají. V restauracích, na nádražích, ve veřejných budovách, ve školách dnes již všech stupňů, devítiletkami počínaje. Ve Velké Británii se například v současné době řeší problém, že se děti ve školách identifikují se zvířátky: kočkami, pejsky, dinosaury a tak. Situace zašla tak daleko, že musela vláda Spojeného království vydat směrnici, kterou ředitelům britských škol zakazuje přistupovat k žákům jako ke kočkám, měsícům Jupiteru nebo vyhynulým predátorům.

Server Novinky.cz k tomu píše: Expertní tým na Downing Street se tématem zabýval kvůli případu učitelky ze státní střední školy ve Východním Sussexu. Ta označila za ohavné nazývat studentku dívkou, když se sama chápe spíš jako kočka. Věc došla až na ministerstvo školství. „Všem je jasné, že školy musejí zastavit šíření tohoto škodlivého nesmyslu. Vláda by měla školám dát jasně najevo, že budou podporovány v tom, aby se postavily stále fraškovitějším příkladům, které brání výuce našich dětí a jejich přípravě na skutečný svět. Měli bychom nechat děti být dětmi,“ prohlásil resortně příslušný ministr Nadhim Zahawi. Zprávy jen neupřesňují, zda mňoukající či řvoucí děti o přestávkách chodily na záchod, zda na hochy nebo dívky, nebo zda se chodily venčit na dvůr. Existuje ještě teoretická možnost, že si děti ze svých učitelů dělají srandu a ministr Nadhim Zahawi ještě nepochopil britský smysl pro humor.

Právo na soukromí a komfort není žádná prkotina, takovými se ve Světě hospodářství ani nezabýváme. Jde o velice vážný problém respektu a uznání jinakosti se vší důstojností, která k tomu patří. Oproti problémům, jež jsou nastoleny občanskými menšinami, neziskovými organizacemi a ztrátovými aktivisty, a na jehož řešení se jim ještě nepodařilo vydobýt nějaký jednoznačný paragraf.

V praxi ale se už určitá řešení rýsují. V jedné pražské restauraci jsou toalety označeny jako „muži“ a „ostatní“. Vzpomínám si na jedno slovenské městečko, kde jsem v polovině 90. let potřeboval přespat na služební cestě a volný pokojík nabídlo jen pohostinství Na ihrisku, které jsem skutečně našel v dřevěné boudě na místním fotbalovém hřišti. Chutě jsem tam i povečeřel. Na chodbě, kam mě poslala krčmářka po dotazu kudy na toalety, nacházely se jen dvoje dveře s nápisy: domácí/hosté. Na „hostech“ jsem se cítil naprosto komfortně.

Je správné, že tam, kudy proudí veřejnost, jsou toalety oddělené. Lidé netouží sdílet určité intimnosti s lidmi cizími, mnohdy ani s cizími stejného pohlaví či genderu. Jiná situace je doma. V jedné rodině či domácnosti se sdílení intimity partnera či partnerů předpokládá, respektuje a do určité míry dokonce doporučuje. Zkrátka to nevadí. Takže v domácnostech bývá záchod jen jeden, a když ne, je to spíše kvůli rozlehlosti obydlí, než kvůli pohlaví. Často dokonce bývá záchod součástí jiné hluboce osobní místnůstky, totiž koupelny. Komfort je zde vnímán v jiném kontextu.

Moje domácnost, umístěná v běžném panelovém bytě na pražském sídlišti, má záchody dva, vzdálené nějakých pět šest kroků. Je to tím, že ten byt byl dispozičně vystavěn jako dvougenerační a „výminek“ byl proto obdařen vlastní toaletou a umyvadlem. Skoro všichni sousedé ve stejných bytech tuto dispozici zrušili. Mít dvě toalety jim připadalo jako zbytečné plýtvání prostorem. U nás jsme ale přijali věci tak, jak byly. Máme jeden záchod dámský, pro ženu a dcery, a druhý pánský, pro mne. Pohlaví v tom rozdělení nehraje roli. Jde o to, že každý čteme něco jiného. Na „dámách“ v poličce jsou při ruce Cyklovýlety do okolí Prahy a romány o emancipovaných ženách. Na „pánech“ Kafkovy Povídky a Playboy. Někdy si literaturu vzájemně půjčujeme.

Dcery už odrostly a vedou si domácnosti vlastní (jednozáchodové). My jsme se s manželkou dohodli svoji situaci neměnit. Budeme lépe připraveni, kdyby náhodou vstoupila v platnost nějaká nová Směrnice. Nebo úmluva.