Asi nikdo z nás nespočítá, kolikrát jsme za posledních patnáct roků slyšeli fráze o tom, že je třeba "stabilizovat zdravotnictví", "ucpat černé díry, kterými unikají prostředky v systému zdravotního pojištění", jakož i jim podobná sdělení, se kterými se různí politici pouštěli do regulací, ne-li přímo reforem našeho zdravotnického systému. Výsledky takových stabilizačních snah vidíme všude kolem sebe: náklady na zdravotnické služby rostou téměř geometrickou řadou, systém všeobecného zdravotního pojištění je setrvale deficitní. Panuje všeobecná nespokojenost, zejména mezi poskytovateli zdravotnických služeb a jejich zřizovateli. Český pacient si (zatím) nemá příliš na co stěžovat. Ve srovnání s mnoha jinými zdravotnickými systémy, také mezi členskými zeměmi EU, si nestojíme právě špatně. Kvalita i kvantita poskytovaných zdravotnických služeb je poměrně vysoká. Některé negativní trendy, zejména v oblasti lůžkové péče, začínají být stále zřejmější, avšak pacientů se zatím příliš nedotkly. Když se vyskytne hodně velký finanční deficit, systém zdravotního pojištění a nemocnice se "oddluží" a nastartuje se další cyklus postupného růstu deficitu. Takové záplatování se čas od času koná, což má za následek deformované ekonomické poměry v systému, který přece "nemůže být obchod jako každý jiný", protože, jak se často říká, "na zdraví se nevydělává".

Rostoucí náklady na zdravotní péči jsou způsobeny několika důvody. Jedním z nich je pokrok lékařské vědy. Nemine rok, aby se pronikavě nezlepšovaly naše diagnostické a léčebné metody v klinické praxi. Jak zdravotní pomůcky a vyšetřovací metody, tak nové medikamenty nejsou zadarmo. Jinou a neméně významnou příčinou je setrvalé stárnutí české populace. Průměrné náklady na zdravotní péči pro šedesátiletého občana jsou zhruba trojnásobné proti průměrným nákladům na občana třicetiletého. U nás trvale přibývá zejména těch starších lidí, kteří tvoří stále podstatnější segment obyvatel. Zatímco první příčina zvyšujících se nákladů je přístupná nějakým regulacím a organizačním intervencím, ta druhá je povahy neovlivnitelné. Setrvalý růst nákladů samozřejmě neustále zatěžuje státní rozpočet a vytváří tlak na zvyšování zdravotního pojištění a daní. Přitom jsou tyto vysoké náklady pro průměrného občana České republiky zatím stále málo rozeznatelné. Lidé si zvykli na doplatky za léky a na placení některých nepříliš nákladných služeb, ale o skutečné ceně léků, vyšetřovacích úkonů a lůžkové péče mají jen zcela mlhavé vědomosti.

Recepty na ekonomickou stabilizaci zdravotnictví jsou všeobecně známé. Je třeba omezovat rozsah poskytované zdravotní péče, hledat cesty jak regulovat ceny léků a léčivých pomůcek, zvyšovat produktivitu práce zdravotníků, propagovat preventivní medicínu, standardizovat poskytovanou péči a více zapojit pacienta do rozhodování o "nákupu" zdravotní péče. To vše nám má pomoci získat více kvalitní zdravotní péče za méně peněz. Když se to nedaří, hledají se škůdci, kteří to zavinili. Tu ředitelé pojišťoven, tu farmaceutické firmy, tu dodavatelé léků a zdravotnického materiálu, jindy zase bohatnoucí lékárníci. Ti všichni samozřejmě nemohou být zcela bez viny. Nicméně základní problém je v tom, že moderní společnost žádá po zdravotnictví věci naprosto nesplnitelné. Nalejeme-li si čistého vína, pak musíme konstatovat, že prostě nemůžeme mít tak ideální zdravotnický systém, jaký si přejeme. Náklady na zdravotní péči porostou nepochybně i nadále, a to tempem, které nás bude znepokojovat. Kvadraturu kruhu prostě nelze dokonale zvládnout.

Můžeme se jen snažit o maximální efektivitu vynaložených prostředků, jakož i omezení pojišťovací solidarity na nemoci a chorobné stavy skutečně závažné a nákladné. Efektivitu zdravotnictví nezvýšíme jeho postátněním. Zkušenosti ukazují, že národní zdravotní systémy jsou málo efektivní. Do systému musí být vpuštěna alespoň nějaká konkurence. Při všem vědomí toho, že kvalitu poskytované péče je velmi obtížné měřit a hodnotit. Nicméně je povinností státu dbát na vysokou kvalifikaci zdravotnických pracovníků. Také na to, aby kvalifikovaná a dobrá práce byla po zásluze dobře odměňována. Potřebujeme obnovit autoritu výzkumných a pedagogických center a to nebude možné bez přiměřených investic a nadprůměrných platů. Nelze se smířit se systémem, který málo kvalifikovanému lékaři dokáže poskytovat za méně kvalifikovanou práci více peněz než vysoce kvalifikovanému klinickému a vědeckému pracovníkovi.

Není také pravda, že poskytování zdravotních služeb nemůže být podnikání jako každé jiné. Jen tradiční česká antikapitalistická mentalita způsobuje nedůvěru naší veřejnosti k privátním nemocnicím. Zcela jistě platí, že "neziskový" neznamená vždycky efektivní a kvalitní. A samozřejmě také naopak, ne každé privátní zdravotnické zařízení pracuje opravdu kvalitně. Protože neexistuje žádná jednoduchá královská cesta ke stabilizovanému zdravotnictví, měli bychom se v této oblasti pokud možno vystříhat politického handrkování. Dejme více rozhodovacích pravomocí nepolitickým institucím, zejména tedy pojišťovnám a pacientům. Stávající vedení rezortu se pustilo do "reformování" systému metodou "hlava nehlava". Ministr má plná ústa politických frází, které opoziční stranu napadají, vládní stranu naopak chválí. Jisté je, že ani socialisté neznají žádné jednoduché řešení problémů. Peníze, které ve zdravotnictví chybí, budou muset nakonec zaplatit občané, pacienti. Žádná vláda na světě nedisponuje jinými penězi než těmi, které vybere na daních od občanů. Konfrontační metoda řešení problémů, která společnost rozděluje, a která se tolik zamlouvá ministru Rathovi, je tím nejhorším z možných řešení.

Autorka je soukromá lékařka, endokrinoložka a kardioložka