Diskuse kolem tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví působí těžkopádně; často je zatížena stereotypní argumentací, populistickou nedůstojností, ideologickou podjatostí. Místo upřímné snahy o nejvhodnější řešení jde spíše o hledání argumentů k podpoření prefabrikovaných stanovisek; převážně chybí velkorysost i posouzení v souvislostech.

Příkladem je nedůstojné chytání za slovo – „když se platí v nemocnici za erární jídlo, tak nemají platit kojenci, protože mají svoje „od maminky“ a pokud dokonce rodičky mléko odstříkávají, měly by za to špitál naopak kompenzačně zkásnout – moje mléko za vaši dietní fašírku“. Při obvykle třídenním pobytu kojence v porodnici jde o 180 Kč, aby bylo jasno, oč se hrdlíme. Škoda, že nelze jednoduše říci, že porodniční poplatky činí tolik a tolik.

Smutné jsou na tom dvě skutečnosti. Opatření, které se otírá o posvátnou bezplatnost zdravotnictví, je nutno posouvat do sociální polohy, a to ještě polopatistickým způsobem coby příspěvek na stravu (snad že příspěvek na režii by byl nedostatečně srozumitelný – jasnější je něco projíst). A především tato úroveň „soutěžení idejí a názorů“ je varovný anachronismus, kterému čouhá sláma z bot - třeba v konfrontaci s byť jinak směrovanými úvahami G. Sorose (v českém překladu Věk omylnosti, Praha: Evropský literární klub, 2007): „Globální otevřená společnost musí uznat, že veškerá pravidla jsou nedokonalá a vyžadují zkvalitnění. Potřebujeme rovněž pravidla pro změnu pravidel, která ovšem není třeba za každou cenu kodifikovat, protože by to mohlo vést k nekonečnému chytání za slova.“ Jakože v Česku to k chytání za slova vede.

Složitější může být zvláště pro laiky posouzení souvislostí. Za věcné diskutování a za široký konsenzus stojí například následující dvě souvislosti.

První kontext se týká tzv. sociální klauzule, zjednodušeně vyjmutí nemajetných lidí, především lidí na sociální podpoře, z obecných poplatků. Jde o specifickou formu solidarity i o správní pragmatismus dle zásady „kde nic není, ani smrt nebere“. Problémem je ovšem nejen administrativní náročnost adresných úlev, ale také charakteristika některých aspirantů na ně.

I zdánlivě vstřícný vztah k chudobě je totiž u významné části české společnosti modulován despektem, mravní nadřazeností a jakousi pyšnou závistivostí: „Cože, ten nemrava, co celý život ......, by měl mít teď zdravotnictví, slušné bydlení, právníka a nevím co zadarmo, zatímco slušní lidé, co celý život dřeli, by si za to měli platit?Já mu (třeba) pošlu milodar, ale tohle je moc.“ Jako by nouze byla trestem, jako by nešlo o situace, které život přináší i shodou nešťastných okolností a určeností, na něž je slušné reagovat lidsky, podpůrně a kompenzačně, nejen almužnou či odměnou za subjektivně oceňované zásluhy, mravy a polepšení hříšníků.

Chudoba existuje i ve společnosti nadbytku. Není ovšem vesměs nápadně absolutní, na pomezí smrti hladem, nýbrž relativní s hrubě redukovanými příležitostmi a možnostmi a často s nedobytnými pohledávkami. Proto by měla existovat sociální klauzule. Je třeba její podstatu ozřejmovat a o její potřebnosti přesvědčovat onu část „slušné“ společnosti, pro niž někdy před osmi lety (když doplatky ve zdravotnictví zkoušela sociálně demokratická vláda) řekl tehdejší ministr zdravotnictví něco ve smyslu: sociální klauzule je nespravedlivá (rozuměj pro mnoho lidí nemravná, nesolidární), ale bez ní by byly doplatky ve zdravotnictví barbarské.

Druhá souvislost se týká seniorů a stereotypních schématických (tedy věkově diskriminačních) představ o jejich zákonité chudobě. Plošné odpuštění poplatků nad určitý věk znamená současně souhlas s tím, že celý tento velký populační segment živoří tak, že jej těžce „rozhodí“ několik stokorun měsíčně. I to by byla zlá zpráva o solidaritě společnosti. Měla by být „sobecky“ zvláště nepřijatelná pro všechny, kteří své stáří mohou již alespoň občas zahlédnout na svém životním horizontu, řekněme ve věku 50+.

Pro seniorský život je klíčová reálná míra příležitostí, seberealizace, autonomie. Sociální status včetně schopnosti platit rovnocenně běžné poplatky můžeme chápat jako závažné kritérium v rámci tzv. politiky uznání (konstrukt kanadského politického filozofa Ch. Taylora, teoretika multikulturalismu), jednoho z univerzálních konceptů sociální integrity a tedy také prevence nežádoucí věkové segregace. Můžeme dokonce uvažovat o přiměřené výši důchodů oproti plošným chudinsko důchodcovským úlevám v kontextu všeobecného základního příjmu levicového libertariána Van Parijse. Osvobození seniorů od banálních poplatků se pak může jevit nejen jako „zatím alespoň drobný vstřícný krůček k vyrovnávání příležitostí“, ale také jako „závažný krok nebezpečným směrem“.

Základním dilematem dnes není, zda mají senioři („pravicově“) živořit, nebo („levicově“) neplatit desetikoruny za lékaře, nýbrž, zda smějí být penzijní příjmy tak nízké, aby vyžadovaly dorovnávání odpouštěním univerzálních poplatků ve stylu naturálií a deputátů, neboť jde o programově obecné chudé?

Bez ohledu na to, jak se s regulačními poplatky aktuálně naloží, měly by se intenzivně a rychle diskutovat zásadnější jevy a jejich aplikace do uspořádání české společnosti – sociální klauzule, různé principy a podoby solidarity, přiměřená výše příjmů ve stáří, která umožní placení běžných poplatků jako projev sociální rovnosti, rovné participace a „vlastnění sebe“ – neodkázanost na přidělování laciných a limitovaných služeb.