Jan Werich říkával: „Když z jara, tak fujara, když podzim, tak fu podzim!“ No, a je tu fu-podzim! Sedím na zahradě, je nezvyklé teplo, kupodivu nikde neřve sekačka ani pila. Je ticho a jen datel velmi pilně pracuje na ořechu. Krásný podzim!

Včera jsem slíbil, že odvezu syna Honzu večer na letiště, protože letěl do práce. Dal jsem si rezervu s tím, že jsem měl v kufru auta foťák. To kdybych byl moc brzo v Jenči, že zastavím u dráhy letiště a budu si fotit. Jak bláhové! Od mého domu k Honzovi to je asi tak dvacet minut a když je provoz, tak třicet. Jenže! Nějaký idiot ztratil na Strakonické ulici z náklaďáku kontejner s nějakým sajrajtem, který vytekl na vozovku, a policajti musel zastavit provoz na jedné z životních tepen Prahy. Vinohrady zablokovala rodina kolotočářů, protože jsou zvyklí pořádat opulentní pohřby, aby ukázali, co všechno si mohou dovolit! A magistrát jim to povolil! Že ten člověk zavraždil tátu od tří dětí a komedianti ho slaví pomalu jako národního hrdinu, to Krňdě a spol. evidentně nevadí. Jedna paní v televizi, pobouřená tou nestydatostí, řekla: „Jeden pán se mě zeptal, jestli jsem Češka, řekla jsem, že ano, a on mi povídá, tak se pěkně koukejte, tolik mafiánů pohromadě už nikdy neuvidíte!“

Vyrazil jsem a už na Bílé hoře mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Všude stála auta, a tak jsem se rozhodl, že to objedu přes letiště. Jenže nějací moulové se srazili na sjezdu od letiště na dálnici, takže byla i silnice z letiště zablokovaná. Kamiony, kam oko dohlédlo! Neštěstí naší země. Počet kamionů na našich silnicích se zvětšil o milion procent, ale Babiš s Ťokem slavnostně otevřeli padesát metrů dálnice…

Bylo mi jasné, že Honzu neodvezu, protože po třičtvrtěhodině jsem stál v zácpě u sjezdu do Hostivice. Zavolal jsem mu, že Praha celá stojí, že se k němu nedostanu. Petra musela sbalit děti, které se v tu dobu koupou a jdou spát, naložit je do auta a odvézt Honzu zadem na letiště. Já jsem se po hodině „usilovné“ jízdy vrátil domů. V té frontě jsem marně přemýšlel nad tím, proč mám pod kapotou tři sta padesát koní, stačil by mi motor z mopeda!

Můj táta měl automobil Z4, výrobek brněnské továrny Zetka. Auto mělo vodou chlazený dvoutakt a nemělo topení. Táta nás vozil každou volnou chvíli po hradech a zámcích a snažil se nám natlouct do hlavy naši historii. „Kdo nezná svou historii, nemůže budovat budoucnost!“ V té době mělo slovo budoucnost pejorativní význam, protože ho komunisti nadužívali. „Tati, ale ty jsi Němec a učíš nás českou historii.“ Snažil jsem se oponovat. Jiný táta by drzému synovi vrazil pohlavek, ale můj táta začal se svatým Václavem a s česko-německými vztahy v historii a mě strašně mrzelo, že jsem nedržel hubu, mohl jsem být ušetřen této přednášky. A tak jsme jezdili po kostrbatých cestách, tehdy většinou dlážděných, my jsme se ségrou měli vzadu „pokojíček“. Máma nás zabalila do dek a starého kožichu: Tak jsme v zimě jezdili na Benecko nebo do Úpy. V létě jsme měli vzadu „firhoňk“, čili něco jako záclonu, aby na nás netáhlo. Když jsme jeli do kopce, táta hekal spolu s autem a podvědomě se houpal dopředu a dozadu a tak „zeťulce“ pomáhal vyjet na na jakoukoliv horu.Se Zetkou, která měla asi deset koní a neměla žádné entertaiment systémy, jsme projezdili bez nehod celou republiku. Zábavu jsme si dělali v autě sami. Většinou jsme si cestou zpívali, nebo nám máma vyprávěla, co dělala, když byla mladá.

Auto také sloužilo k tomu, že se v něm táta každou sobotu a neděli hrabal. Později jsem pochopil, že je v garáži proto, aby měl pokoj od nás a hlavně od tchýně, která ho neuvěřitelně sekýrovala. Táta obecně mnoho nemluvil, a tak na její věčné invektivy buď nereagoval, nebo mezi cigaretami zabručel: „No jo!“ Když měl dobrou náladu, tak se rozkecal a řekl: „Máš pravdu, maminko!“ Babička to dotáhla k dokonalost. Když byl táta v temné komoře a tvořil, babička stála za dveřmi a na zamčené dveře řekla: „Víš, že venku prší? Víš to? No jo, tobě to je jedno, že jo, tobě je všechno jedno!“ Protože v komoře tekla neustále voda, odpověď, byla-li nějaká, nebyla slyšet. Ale když začal táta marodit, babička stála frontu u řezníka, aby měl táta to nejlepší maso a vyvářela mu jako Hotel Šroubek. A že babička uměla vařit! Byla to taková zvláštní symbioza.

A tak jsem se dostal od zablokované současné Prahy do svého mládí, kdy mě nebolela záda ani nohy a kdy jsem si užil s primitivním autem spoustu zábavy. Škoda, že ho můj podivný švagr rozštípal, mohl to být dnes krásný veterán…

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.