Když jsem byl malý, každý podzim nebo jaro, když pršelo a nemohl jsem s klukama jezdit na kolech, jsem trávil s přítelem Šubou v technickém muzeu. Dopravní hala, to byl pro nás ráj na zemi! Procházeli jsme kolem aut a lokomotiv a bylo nám fajn. Tatra 87 Hanzelky a Zikmunda s namalovanou mapou jejich cesty na dveřích a s omlácenými blatníky znamenala pro nás vůni dálek. Mercedes s pancéřovanými skly K.H. Franka, v kterém ho chytli spojenci, když prchal z Prahy na konci války, to byla nádhera! K tomuto autu měla naše rodina zvláštní vztah: po předání Franka našim úřadům zůstalo auto tuším v Plzni a nevím už proč, ale můj táta ho z Plzně převážel do Prahy.Měli jsme doma fotky, jak ho táta předává nějakým pánům z hradních garáží (nebo komu, já už nevím).

Pak nádherný závodní Mercedes, světový unikát! Miloval jsem knížku Tempo, tempo (1942) od Rudolfa Caraciolly, který závodil mimo jiné také na Mercedesu a jeho Mercedes W154 stál v hale jako světový unikát. Oprýskaný a s prohýbanou kapotou, ale jeho volant třímal v roce 1939 božský Rudy. Knížka se dá číst dodnes, je bez nánosu nacistické ideologie a já ji mám i s Mistrovým podpisem! Když muzeum zapůjčilo tento vůz do muzea Mercedes, měl jsem zlé tušení, že se už do Prahy nevrátí. Naštěstí je zpět.

Lokomotivy mne udivovaly svou velikostí. Dodnes miluji parní stroje a lokomotivy. Úžasné stroje, které fungují bez elektroniky, čipů a počítačů a kupodivu stále dobře! Prostě - čistá mechanika! Můj kamarád v Anglii vlastní rychlíkovou mašinu z roku 1935 a když s ní jede a já jsem poblíž, musím ji vidět! Vypadá lépe, než když byla nová! Bydlím vedle Jeep baru a když má jeho majitel Kulhánek (mimochodem, kromě vojenské techniky také milovník vlaků) narozeniny, přijíždí za ním jeho kamarád s parním válcem z roku 1936. Nádhera! Když se ulicí Pod lipkami žene parní válec, nezůstane jedno oko suché!

Ale mě vždy nejvíc lákala letadla. Nejenom ta,co visela od stropu haly, ale i modely, které byly ve vitrínách kolem. V dobách, kdy se v krámech daly koupit maximálně plastikové modely z NDR, to byly pravé poklady. Z 99% to byly dřevěné modely, bylo tam jen minimum kitů (např. B-29). Když jsem nastoupil v roce 1970 na letiště, seznámil jsem se tam se „zachráněným pátračem“ (záchranná a pátrací služba) Pepou Valentou z Kladna, který ty dřevěné modely pro muzeum stavěl. Letadla, která dělal on, byly skutečné skvosty. Škoda, že už není mezi námi, byl neuvěřitelně šikovný a ještě to byl fajn chlap.

V hale od stropu visely světové unikáty letadel Anatra Anasal 14 z Ruska, nebo Americký LWF. Model V Tractor. Protože tato letadla byla skutečnými unikáty, domníval jsem se, že jim bude věnována patřičná péče. Nebo Spitfire IXLF, který sice existuje ve světě dokonce letuschopný, ale tady přežil řádění bolševiků schovaný v depositáři, přežil i řádění vojáků – záklaďáků ve sbírkách ve Vojenském muzeu, kam byl v roce 1968 dlouhodobě zapůjčen. Vojáci vystavená letadla vesele vykrádali, aby pak ukradené součástky měnili v hospodě za pivo. A tak se ztratily nenahraditelné věci a jinak nádherná letadla zůstala poničená.

V hale také visel Kašparův letoun inspirovaný Bleriotem, Kašpar JK. Pamatuji si, jak byl v šedesátých létech po renovaci vytažen z muzea na focení na Letenské pláni. Pepa Krybus, který se velmi aktivně zasloužil o renovaci, se převlékl za Ing. Kašpara a vlezl si do malého kokpitu, aby byl snímek dokonalý. A aby byl ještě dokonalejší, nahodili motor. No a když už byl motor nahozený a vrtule se točila, tak ke skoku nad Letnou byl jen maličký krok, byť měli za zadkem Ministerstvo vnitra a před sebou Pražský hrad! Pak ještě letadlo odvezli na Ruzyň a tam ho fotografovali se současnými dopravními letadly. Obrázky obojího jsou v archivu Karla Masojídka. Já to znám jen z vyprávění. Škoda, že „děd, co rád maso jed“ taky již není mezi námi, napřed by mě poslal do temných míst, pak by zapátral ve svém archivu a fotky by byly na světě.

Byla to tehdy skvělá parta kolem pana Baitlera, samí zapálení nadšenci, kteří nekoukali na čas strávený v dílnách muzea! A ještě se s nimi skvěle v hospodě povídalo. A když ne v hospodě, tak večerní sobotní dýchánky u Pepy Valenty na Kladně.

Národní technickémuzeum prošlo náročnou rekonstrukcí a bylo letos s velkou slávou otevřeno. Když jsme tam s bratrancem a se Zuzanou přijeli, fronta se kroutila až za roh. Nedávno mi volal kamarád Petr, že dostal od podniku lístky, jestli bych tam s ním nešel. Měl jsem naštěstí volno, a tak jsme vyrazili. Ještě, že lístky byly skutečně zadarmo! Normální lístek stojí 170 Kč, což poněkud zavání drahotou. Muzeum jsem velmi často navštěvoval také se svými synovci a s mým synem Honzou. Měli jsme to tam rádi. Znovuotevření expozic musím ohodnotit slovy: velké zklamání! Dopravní hala poloprázdná, ochozy zdobeny cedulkami: Zde pro vás připravujeme …. Evidentně na muzeum tlačila Evropská unie, že musí otevřít ve sjednaném termínu, jinak budou mít problémy s dotací, a tak s velkou pompou otevřeli nehotové muzeum, ovšem za plnou cenu. Žádné občerstvení, žádný souvenir shop, jenom plné vstupné. Expozice v patrech jsou vždy otevřené jen z jedné poloviny. V dopravní hale představuje jedinou klimatizaci velmi hlučný větrák. Auta v hale jsou vystavena poněkud nelogicky a spousta jich chybí.

Když jsem se sešel se svým synovcem Matesem, který byl v nově otevřeném muzeu tentokrát již se svým synem Honzíkem, byl stejně zklamaný a ptal se mě jestli jsem se díval na zápisy v pamětní knize. „Ne, nedíval, proč?“ „Všichni tam svorně nadávají, jak je nestydaté chtít plné vstupné za polovinu muzea!“ A já s ním souhlasím.

Klipy: Jiří Wagner