Zaujalo mne, jak se s přibývajícím věkem někteří snaží ukázat v lepším světle. Moje sestra například nikdy nebyla na žádném mejdanu. Žila mravný, ba řekl bych téměř klášterní život. Alkoholu se nikdy nedotkla, a to ani pohledem. Nějak zapomněla, že se svým mužem, mým kolegou z práce, se právě na jednom takovém mejdanu seznámila.

To bylo když ségra dokončila vysokou a všechny její spolužačky se vdaly a ona stále nic. Protože to s ní nebylo k vydržení, rozhodl jsem se vzít pohodu našeho domu do svých rukou a pozval jsem kolegu na mejdan, kde byla i má sestra. Původně měl také opravit rádio. Nakonec jsme rádio vyhodili a Toníček zůstal. Jinak proti mně skutečně moje sestra mnoho večírků nepořádala.

Ale ty její zase stály za to. Při jednom její kamarádka po uvaření kávy pověsila zapnutý ponorný vařič mezi utěrky, které po chvíli úspěšně vzplály, pak se večírek změnil v hasičské cvičení. Sestra a její kamarádky vůbec nechtěně uctívaly kult ohně. Měli jsme karmu, průtokový ohřívač vody. Byl to předválečný model skutečně od firmy Karma. Membrána, která vypínala plyn do hořáku, když netekla voda, dávno nefungovala. Plyn se musel vypínat ručně. To ovšem ty moudré dámy nevěděly, takže karma vybuchla. Kolem ní stříkala vařící voda a do toho vesele syčel plyn. Plyn se podařilo zavřít hlavním uzávěrem a výbuch karmy měl jedno nezanedbatelné plus - museli jsme koupit nový průtokový ohřívač vody, tentokrát zcela funkční. Při dalším večírku zase jedna ze sestřiných kamarádek vyrazila sklo ve dveřích na balkon, poměrně velkou tabuli. Na to, že poměr mých a sestřiných večírků byl asi tak 50:1, to byl jistě úctyhodný výkon! Já jsem jenom s kamarády zdupal trávník před domem, když jsme na něm tančili celou noc, jinak se na nějaký větší malér nepamatuji. Pominu-li fyzikální pokus s holí mého strýce, když jeden člověk zkoušel, jestli platí, že „hůl nad svíčkou očouzená, jeví se nám zalomená“. Ale tady šlo o pokus, i když to milovaného strýčka vytočilo na doraz.

Soused Jarda je bezvadný kluk, no kluk, je to dědek, stejně jako já. Jednou, vlastně několikrát mě napadl, že nikdy nepil tuzemský rum. Jednou k tomu přidal, že také nikdy nekouřil cigarety Clea. Co se týče cigaret, to může být i pravda. Jsem nekuřák a v cigaretách se nevyznám. Vím jenom, že kouřil něco, co smrdělo jak bolavá noha. A že ráno po večírku bylo v mém pokoji nedýchatelno. Když jsem to s tím rumem řekl bráchanci Todorovi, který byl základním členem všech večírků, vytřeštil oči a povídá: „Cože to ten vůl řekl, že nikdy nepil rum?“ „Jo, jo, a když rum, tak jedině pravý kubánský.“ „To jedině, že by Božkov nebo ulice Mladé gardy byly na Kubě, ale o tom nás nikdo neinformoval. Faktem je, že Jindřichův Hradec, kde vyrábějí plachetnicový je na jihu, takže je ke Kubě blíž. Dyť to, co on vypil, to by normální člověk ani nepřeplaval.“ „Pravdu hovoříš, Toši, pěkný bazének by to byl. Prej kubánskej, kruci na co si to hraje?“ Na zahradě jsem potkal Tondu, souseda, a tak jsem mu to také řekl: „Cože, tak to byl kubánskej, co jsme chlastali, vypadal docela jako tuzemák, zase nám lhali!“ Jedno vím jistě, že kubánský rum se v našem „nápojovém lístku“ rozhodně nevyskytoval. Z lihových nápojů to byla jeden čas ještě hruškovice Dr. Ulberta. A to byla velmi jemná marka, destilovaná s láskou.

Jarda měl jednoho zvláštního kamaráda. V době nejtužšího režimu, kdy jsme měli za zadkem neustále nějaké fízly, se tento člověk věnoval svému koníčku, zbrojařině. Ne, že by o tom jenom žvanil, on se tím i živil. Dělal zbrojíře na Barrandově. Nějak nerozeznával, co je ateliérů a co je jeho. A tak si nosil některé zbraně domů, kde měl perfektně vybavenou dílnu. Jednou si takhle nesl pod kabátem německý samopal. Rozvázala se mu tkanička u bot a tak si sedl na bobek a tkaničku si zavazoval. Najednou zvedl oči a proti němu stál policajt s vytřeštěnýma očima a rukama nad hlavou. Kabát se mu totiž svezl a samopal mířil na něj. Samozřejmě z toho byl malér a paragraf o nepovoleném ozbrojování na to sedl celkem dobře. Když mu udělali domovní prohlídku, nic dalšího nenašli, všechno předtím odnesl zpět na Barrandov. „Ty vole, voni mně přeházeli celej sklep a jak jsem se na ně tak koukal, tak jeden z těch blbců se opíral o bazuku, kterou mám podepřené patro, co na něm mám lyže. Musel jsem se tlemit, co to je za idioty!“ Je to člověk, který se rozhodně neozbrojoval, on je jenom odborníkem na zbraně a v životě by žádnou nepoužil. Naštěstí někdo dostal rozum a on z tohoto maléru vyvázl tuším jenom s podmínkou a s příslibem, že si zbraně už domů tahat nebude.

Mě nikdy nenapadlo vyprávět mému synovi, jak jsem byl vzorný, jednak by mi to stejně nevěřil a potom by to nebyla pravda. Vedený mým skvělým dědečkem, mým ideovým vůdcem, který tvrdil, že pověst průseráře zase není tak špatnou pověstí, se za to nestydím. Stejně tak, když o mně tvrdila má bývalá žena, že jsem děvkařem. Sice to nebyla pravda, ale rozhodně to není špatná pověst!

*******
POZVÁNKA:
Dne 6.8.2010 v 18.00 hodin v Multifunkčním centru (nad hasičárnou) v Křižanech (cestou z Liberce na Ještěd je odbočka na Křižany) bude autorské čtení Jana Čecha.
Všichni jsou zváni.