Tak prý už tu všechno bylo. Nic moc nového pod sluncem nepřichází. Cestovat do a ze zahraničí se nebude moci ještě dlouho, snad prý měsíce nebo roky. Hranice se zavřou. Něco jako železná opona - prostě spadne a basta.

Píšeme léto roku 1957. Mezi malou dědinou jménem Česká Kubice a následující dědinou Furth im Walde jede malý vláček. Pozůstává právě z jednoho vagonu a lokomotivky. Ve vagonu sedí již nemladá žena s desetiletým dítětem, kufrem a taškou. Děcko se jen diví, jakým nepropustným pralesem ten vlak jede, krok co krok, snad ten vlak ví, jak dojet tam, kam má. Žena jede ke svým rodičům a sestře, neviděla je již více než desetiletí. Staří lidé ještě před desetiletím patřili k těm, jak se spisovné říká „odsunutým“, dnes patří k těm západním kapitalistům, imperialistům, revanšistům a kdoví čemu ještě, důchodci, asi protože si mohou kdykoli koupit pár banánů nebo pomerančů, objekty, které ve třídě dítěte patří k věcem, nad kterými děcka zpravidla žasnou.

Na přední plošině vagonu stojí dva až po zuby ozbrojení vojáci se samopalem. Na zadní plošině vagonu totéž. Mimo matky s dítětem se ovšem v samém vagoně nenachází prachsec nikdo, že by si tak dávali pozor na strojvůdce?

Ale ta opravdu nebezpečná situace nadchází až na bavorské straně vlak zastaví. „Nová“ teta radostně mává z peronu, s ní stojí starý pán, dědeček dítěte a otec obou sester. Přijeli si pro návštěvu, aby se nemusela kupovat jízdenka až do vzdálenějšího městečka.

Ale jednoduše si padnout do náručí nejde. Napřed se musí projít celní kontrolou. Takže kam jedete, co vezete, pasy, vízum prosím. Ochotně žena odpovídá. Až se pan celník dost přívětivě zeptá: „A jak se vám tam v tom Československu vlastně daří? Jak se tam máte?“

Žena okamžitě ztuhne a zbledne. Ale i dítě strne, ví přesně, o co se jedná. Máma totiž doma několikrát tátovi vyprávěla, že při své snaze získat návštěvní povolení, ne bez nekonečných návštěv místního policejního ředitelství, jí uniformovaný úředník přísně přikázal s nikým za hranicemi o poměrech v Československu nehovořit. Pokud by se jí někdo vyptával, nesmí odpovídat a po návratu domů musí okamžitě přijít a všechno dopodrobna ohlásit.

Bodrý hraniční Bavorák se samozřejmě diví, že jinak sympatická žena najednou zmlkne nebo se nějak vytáčí. Ale nepovolí, zeptá se ještě jednou, možná mu paní nerozuměla. Dítě se bojí, situace se zdá být nebezpečná, co dělat? Ale žena zase neodpovídá, jen ukazuje ještě jednou vnitřek kufru, že opravdu nic nedovoleného neveze. A pokud něco řekne, tak o něčem jiném. Malý moment, ale trvá nekonečně. Ale Bavorák, když vidí, že nedostane odpověď, se ptaní nakonec vzdá a nechá obě projít.

Po návratu domů zpět se v rodině dlouho diskutuje. Mají se otázky bavorského celňáka na policii oznámit, nebo ne? Konec konců rozhodne otec: Oznamovat se nic nebude, celňák byl zvědavoun a určitě žádný špion. Matka na policii ohlásí, že mimo čistě soukromou návštěvu nezaznamenala nic podezřelého. Celý ten strach od přechodu hranic jako by spadl.

Tak prý se za hranice stejně jaksi nemusí. Máme se v prázdninách vydat po krásách vlasti. Jo, jenže jak? Děcku bylo sotva osmnáct, dostalo zase povolení k výjezdu, ze kterého se nevrátilo. Proč by také: Vynikající školní prospěch, ovšem studium nebylo, kvůli těm revanšistům v rodině. Jsou si sami vinni, proč mají přízeň na Západě. A kvůli tomu, že otec nepodepsal papír ze školy, přihlášku k pionýrům. Jsou to ti samí lumpové jako u Hitlera, snaží se ideologizovat děcka a mládež. Následuje rozsudek, který dnes sotva dostane opravdový kriminálník, takže spíše neriskovat. a zůstat čtvrt století mimo tu vlast, kde žili předkové doložitelně tři století, dále dozadu matriky nedosáhnou. Ještě štěstí, že se staří rodiče rozhodnou vystěhovat se také, vlast je nedrží, bodejť, mají malý rodinný domek, jen ta zvláštní spravedlnost jej přihodí místnímu funkcionáři. .

Po první třetinu života se krásy vlasti nemohly objevovat, prostě na to nebylo. Prvorepublikový, dobře situovaný technický vedoucí, v socialistickém ráji stačil plat jen na to nejnutnější pro rodinu.. Právě ještě autobusem sem tam do blízké vesnice na ryby. Po druhou třetinu života se krásy vlasti nemohly objevovat, protože se do vlasti pod hrozbou kriminálu nemohlo. Po třetí a poslední třetinu života se sem tam do vlasti člověk často vrací, pracuje dobrovolně pro staré lidi, s vysokým nasazením, takže není moc času na poznávací výlety za krásou vlasti.

A teď? Hranice zavřeny, letecká linka zrušena, stovky kilometrů autem už jaksi nejdou. Co budou dělat ti staří beze mne?

Takže snad později... a vlakem?

Až po zuby zahalení vojáci přísně kontrolují něco málo povolených hraničních přechodů. Stojí na přední plošině každého vagonu, stojí na zadní plošině každého vagonu - a mají pro jistotu samopal.

Z Německa srdečně zdraví