Vloni jsem projížděl krajem mého dětství a mládí. V malé vesničce, která byla často cílem našich klukovských výletů, upoutal moji pozornost nádherně restaurovaný statek. Na jednom ze sloupů vstupní brány byla maličká mosazná cedulka s textem: „Tento statek byl v roce 1956 zabaven sedláku Josefu Sklenářovi. Ještě téhož roku zamřel při výslechu v komunistickém vězení.“

Zasunul jsem tehdy tento detail do své paměti, a protože dnes, téměř po šedesáti letech, nebude asi nikdo o sedlákovi Sklenářovi nic psát, myslím, že já jsem mu zůstal něco dlužen.

Jako kluk jsem se kamarádil s Pepíkem Kopáčků. Byl to takový pihovatý vychrtlý kluk, který celé dny běhal venku. Jeho tatínek byl vdovec. Měl kousek od nás zahradnictví, které vyžadovalo všechen jeho volný čas. A tak Pepíka vychovávala ulice.

S Kopáčkem jsem se nesměl kamarádit. Učil mě sprostá slova a chodili jsme spolu krást. Tedy, tak to viděla moje maminka. S těmi sprostými slovy měla pravdu, s tím kradením to nebylo tak zlé, protože šlo vesměs o jablka, hrušky, třešně a někdy hrachové lusky či okurky. Všechno to jsme měli na zahradě. Kopáčkovi, i my. Ale cizí ovoce bylo nějak chutnější, znáte to.

Jednou jsme se s Pepíkem vypravili právě do té sousední vesnice. Lákala nás rozlehlá třešňovka. Když jsme měli košile plné třešní, zalehli jsme na kraj lesa blízko třešňovky, chroupali chrupky a plivali pecky.

Náhle se na cestě objevil starší muž, opíral se o hůl a u nás se zastavil, aby si utřel pot. Při té příležitosti se nás zeptal, která z těch dvou cest, do nichž se asi po deseti metrech cesta, po níž kráčel, rozdvojovala, vede do vesnice.

Kopáček mlčel. Já, protože jsem byl slušně vychovaný, jsem povstal a ukazoval onomu muži cestu. Kopáček s instinktem, který jsem já postrádal, začal couvat. Dobře udělal. Onen muž přerušil mé zdvořilé rady, chytil mne za límec a sázel na můj zadek jednu ráno za druhou. Já vám dám krást třešně, holomci. Křičel při tom.

Kopáček na mě čekal u hřbitova. Musel jsem mu ukázat jelita na zadku a slyšet znovu, jak se to místo nazývá sprostě.

O nějaký týden později moje maminka s bratrem a sestrou odejeli na pár dní k babičce do Prahy a my s tatínkem jsme byli v neděli pozváni na oběd na statek ke Sklenářům v oné vedlejší vesnici. Tedy, pozván byl tatínek a já musel s ním. V pumpkách, které jsem k smrti nenáviděl.

Na zápraží nás vítal hostitel, s nímž jsme se okamžitě poznali, byť jsme byli oba maskováni nedělním oblečením. Byl to ten muž se sukovicí.

Leč pan statkář Sklenář nehnul ani brvou, jen se mě při polévce zeptal, jestli se mi dobře sedí. A mrknul na mě tak jasně, že nemohlo být pochyb. Zůstane to mezi námi muži, signalizoval mi. A zůstalo.

Tehdy jsem byl přece jen příliš mlád, než abych se později dozvěděl, že Sklenáře zatkli. Když jsem ale loni četl tu cedulku, uvědomil jsem si, že jsem mu dlužen poděkování. Usoudil zřejmě, že mi jeden výprask stačil.

Měl asi své zkušenosti a zásady získané starým selským rozumem. Člověk by neřekl, že je to pouze šedesát let od doby, kdy se ty zásady z něj snažili vytlouct.