VZPOMÍNKA: Nácvik oslavy Prvního máje
Ráno podstupuji boj s maminkou, která mě odmítá pustit na nacvičování průvodu, pokud si nevezmu přes pionýrský kroj alespoň svetr. „Uvědom si, že je patnáct stupňů a poprchává. Jestli nastydneš, tak já tě ošetřovat nebudu,“ rozčiluje se. Nakonec souhlasím s tím, že si pod bílou košili navleču tlustý angorský pulovr, což snad zástupce nebude považovat za závažné hanobení pionýrského kroje. „Ještě že jsem ti koupila tu košili o několik čísel větší, to jsi měla připomínky, že máš rukávy jako balóny, a teď ti to bude dobré. A hlavně z toho nikdy nevyrosteš, kdo by kupoval pořád nové pionýrské košile,“ doprovází mě maminka ke dveřím a já utíkám na autobus.
V úzké uličce mezi divadlem a školou se tlačí davy dětí od prváků až po znuděné deváťáky, někteří už vyfasovali mávátka a barevné papírové kytky a třídní učitelé rozdávají papíry s hesly, která budeme provolávat. Největší kluci v doprovodu učitele praktického vyučování Pexy odcházejí do školních dílen pro obrovské transparenty, na jejichž výrobě se podíleli žáci druhého stupně při povinných každotýdenních dílenských pracích. Pro mne jsou pondělní dopoledne, kdy v dílnách pracuje naše třída pod dozorem neurvalého Pexy, zlou noční můrou. Práce s úhelníkem, důlčíkem, pájkou a já nevím, jak se všechny ty nástroje vlastně jmenují, není totiž moje silná stránka. Ale teď na to nemyslím, s kamarádkou Líbou si jdeme pro mávátka s třásněmi z barevného krepáku a chceme si vybrat ty nejzářivější barvy. Není to jednoduché, musíme se totiž prodrat hloučkem kluků z šestky, kteří se přenesli do Francie, šermují proti sobě vyfasovanými prvomájovými mávátky a zuřivě se hádají o to, kdo z nich je d’Artagnan, Porthos, Athos a Aramis, přičemž samozřejmě největší rvačka je o d’Artagnana.
Ještě se seřadit podle tříd a vyrážíme za zástupcem ředitele, který obrovskému průvodu žáků největší městské devítiletky velí. Zahýbáme kolem divadla a míříme z centra směrem k zatravněnému placu vedle autobusového nádraží. Celou cestu voláme hesla, přesně v pořadí dle seznamu přepsaného přes kopírák našimi třídními učiteli podle jednotného vzoru určeného horlivým zástupcem ředitele. Začínáme zcela obyčejným „Ať žije První máj“, následuje stejně nenápadité „Ať žije Svátek práce“ a „Ať žije Sovětský svaz, náš vzor“. Po doznění každého hesla dá zástupce vpředu znamení vlajkou a poté všichni zařveme „hurá“.
Kolemjdoucí se zastavují a dost se diví, vždyť je teprve konec dubna, co to má proboha znamenat? Někteří si dokonce dovolí ťukat významně na čelo. Náš průvod pokračuje neochvějně za svým vůdcem, tedy zástupcem ředitele, zahýbáme kolem Domu služeb, kde se v obrovské výloze stkví tablo s vyznamenanými úderníky z místní chemičky, a už se před námi rozkládá plac, kde máme pokračovat v nacvičování, tentokrát pozdravu představitelům města a strany na tribuně. Ovšem zrada! Na travnaté ploše jsou dokola seřazené žluté komediantské vozy, zřejmě přijely v noci a světští nyní staví na plácku houpačky, kolotoče a střelnici. „Senzace, zítra můžeme ve třídě konečně očekávat Juditu,“ raduje se Líba, která si s komediantskou dcerkou vyměňuje fotky herců vždy, když Judita po příjezdu jejich střelnice do města zasedne pohostinsky do poslední lavice v naší třídě. „Třeba bude mít i fotografii ze svatby Jany Brejchové s Ulrichem Theinem. Brejška prý měla na hlavě bílý široký klobouk, to muselo být světové,“ zasní se Líba.
To už se ale zástupce vzpamatoval a operativně mění plán. Původně totiž učitelský sbor měl představovat politické představitele města na pomyslné tribuně uprostřed plácku a žactvo mělo obcházet kolem, provolávat hesla, mávat pionýrskými šátky a nadšeně zdravit. Zástupce ředitele teď vytváří z dlaní tlampač a volá, lépe řečeno on do těch dlaní řve, abychom ho dobře slyšeli: „Děti, ty vozy soudruhů komediantů považujte za tribunu, obcházet je budeme kolem dokola po směru hodinových ručiček. Jinak pokračujeme podle plánu.“ Náš průvod obkličuje žluté vozy zrovna ve chvíli, kdy na řadu podle seznamu přichází heslo „Nekoukejte z okna dolů, pojďte s námi do průvodu“. „Hurá!“ Z maringotek se vynořují ženy s nápadně obarvenými vlasy a s dětmi v náručí a pobaveně nás pozorují, jejich muži dokonce přerušují montáž řetízkového kolotoče, otvírají lahve s pivem a z povzdálí sledují kuriózní divadlo. A do toho se z amplionu zavěšeného nad kovovými labutěmi ozve přeskakující klukovský hlas: „Mušketýr ví jak žít, mušketýr má chuť pít. Gastonští kadeti, už jsme zase tady, pojďte se svézt na lochnesku, ze starého kamarádství to bude dnes zdarma!“
První z průvodu vybíhá žák šesté třídy, dnes pasovaný na d´Artagnana, za ním Porthos, Athos a Aramis a heslo „Sovětský svaz náš přítel a vzor“ překřikují heslem nezařazeným do programu: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Jejich zmatená třídní učitelka nasazuje brýle, zblízka zkoumá papír, ale příslušné heslo nabádající k jednotě ne a ne najít. „Tady je jenom Proletáři všech zemí spojte se, jak jen proboha změnu hesla obhájím před soudruhem zástupcem,“ děsí se zcela vyčerpaná třídní.
To už ale za zástupcem ředitele kráčí jen děti z první a druhé třídy, zbytek se rozutekl, někteří za svými kamarády od světských, jiní domů, každý jak se mu to hodí. Kolem žlutých vozů se válí papírové kytky a mávátka, dva komediantští kluci vlečou do jedné z maringotek protržený transparent s vyobrazenými autory Komunistického manifestu Marxem a Engelsem.
My s Líbou jdeme po krátkém zastavení u Judity k nám a lepíme si nově získané úlovky do velkého sešitu s deskami ozdobenými černobílými fotografiemi známých herců a hereček, kterým vévodí Gérard Philipe. A k tomu se také po pravdě přiznáme druhý den zástupci ředitele, při vyšetřování zmařeného nácviku Svátku práce. Jak se ukázalo, krásný Gérard není dostatečnou omluvou a ředitelská důtka nás tento školní rok nemine.
Musím ale podotknout, že zástupce ředitele už nikdy poté nácvik Svátku práce nepořádal. Možná čekal, až naše socialistická společnost vybuduje komunizmus a on se díky tomu bude moci spolehnout na uvědomělost školní mládeže i soudruhů komediantů. duben 2007
