Jednoho dne se Ústřední rada odborů (ÚRO) rozhodla poslat na rekreaci do Sovětského svazu zasloužilé pracovníky okresních odborových rad. Jakousi třetí kategorii odborářských funkcionářů. K zájezdu měl být přibalen redaktor odborářského tisku, aby pak o úspěšném zájezdu napsal. Byl jsem jednak svobodný, jednak se žádnému kolegovi nechtělo, a do SSSR už vůbec ne, a navíc jsem jako nestraník na zajímavější zahraniční destinace neměl nárok. Tak jsem jel.

Známé letovisko Soči vypadalo tenkrát úplně jinak než dnes, řekl bych: daleko, daleko skromněji. Na svou hvězdnou, ba přímo olympijskou budoucnost si ještě muselo počkat, i na závody Formule 1. Takže ubytování bylo vlastně jednoduché, i když s poněkud nadměrnou vlhkostí, prostá i kuchyně, jen to Černé moře bylo pro nás i tenkrát báječné. Třetí garnitura odborových uvolněných funkcionářů byla nenáročná; v naprosté většině původně dělníci něčemu vyučení, vděční straně, že je k placeným funkcím vybrala. Chybějící vzdělání jim suplovaly návštěvy Večerní univerzity marxismu-leninismu, takzvaný VUML. A v Soči se jim líbilo, jenom se chtěli vrátit domů bohatší o zkušenosti ze země, kde včera znamená už zítra, nebo jak ten slogan vlastně zněl. Aby mohli na schůzích zasvěceně vyprávět, co oni, když byli v Sojůzu… Takže uprostřed pobytu najednou začali otravovat.

Trvali na tom, abych byl tlumočníkem jejich delegaci k vedení tamních odborových zotavoven. Chtěli jim poděkovat za krásný pobyt a požádat o exkurzi do některého blízkého sovchozu, kde by nasbírali zkušenosti s pokrokovým sovětským zemědělstvím. Na takovém naučném výletu prostě trvali. Sovětské partnery tím ovšem uvedli do nesnází. Trpělivě jim začali vysvětlovat, a já trpělivě překládat, že tady pod horami žádný sovchoz ani kolchoz v blízkosti není, že jediné, co by mohli zařídit, by byla exkurze do místního zahradnictví, což by se jim určitě líbilo, vždyť přece sami vidí, jak je tu o zeleň postaráno, nemluvě o nádherných květinách, cizokrajném stromoví atakdále. Čeští odboroví funkcionáři nabídku přijali a za dva dny se exkurze konala.

Nebudu popisovat návštěvu zahradnictví města Soči plného subtropických rostlin v nejlepší kondici, byla to prostě nádhera. Zdaleka nejzajímavější však byly komentáře mých funkcionářů hned v objednaném autobusu cestou zpět do zotavovny. „Viděli jste to? Asfaltovaný cestičky až do pole! A všude zameteno. Nablejskanej traktor. Nádherně zarovnaný kraje pole. A ty políčka, určitě zkušební, takhle oni něco zkouší pořád a to se pak nemůžeme divit těm úžasným výsledkům. Tomu u nás nebude nikdo věřit.“ Atakdále. Překypovali obdivem, až už jsem to nevydržel: „Pánové, prosím vás, byli jsme v zahradnictví, uvědomte si to.“ Nastalé hrobové ticho by se dalo krájet. Okamžitě mi došlo, co jsem provedl. Kazil jsem hru. Jejich hru na to, jaké ohromující výsledky socialistického zemědělství viděli na vlastní oči v zemi snů všech komunistů. Vždyť oni přece věděli, že uvidí zázraky už když v Praze nasedali do letadla. Protože je prostě vidět CHTĚLI.

Vidět divy v zemi Sovětů a přednášet o nich na schůzích se čekalo od uvědomělého funkcionáře. Který se už probůh nikdy nechtěl vrátit k ponku v montérkách. Tak mu rozumějme.