Pokud vyjedete z Bruselu směrem na Lucemburg, pojedete kouzelnou krajinou, trochu podobnou učesané a upravené Českomoravské vrchovině. Můžete jet jak po dálnici, tak i přes kopečky státními silničkami a dostat se do Bastogne. Protože pokud už jste v Belgii a máte jen trochu romantické srdce a navíc, pokud jste viděli film "Bitva v Ardenách" anebo teď nový seriál „Bratrstvo neohrožených„ musíte tam. Musíte do Bastogne.

První dojem není nic moc. Obyčejné, podle pohledu a stylu staveb a jejich mírné ošumělosti spíše francouzské městečko, jak je v místě obvyklé, vyzdobené záplavou praporků a praporů.

V létě se nejlépe spí v kempu. Hlavně, máte-li málo peněz. Což byl náš případ. Za ohradou kempu, kterou vhodně tvořil naježený ostnatý drát, se pásly krávy. Takové jsem ve střední Evropě nikde neviděl. Bílé krávy vypadaly trochu jako jak. Né „jak“ tedy jako „jak co? “, ale „jak jako „Jak“ – zvíře podobné krávě či bůvolovi. . Ale smrděly jak týden chcíplý mastodont. Já tedy nevím, jak asi smrděl týden chcíplý mastodont, ale určitě nesmrděl víc. V noci, když začalo pršet, se výrazný odér krav ještě zvýraznil.

Ráno bylo sbalení ležení dílem okamžiku. A hurá do města a k památníku. To město Belgičani už zase celé od války opravili, což se u nás ne všude dodnes povedlo. A za druhé, nechali pietně na místě některé památky bojů. Nevěřícně jsem zíral na kopuli tanku i s hlavní děla, která ležela u silnice, kolem pěkně rozložený bílý písek v ohrádce z kamenů. Bílá hvězda na boku věže tanku, který to „koupil“, však byla už omšelá. Nechtěl bych být na místě těch boys, co v okamžiku dopadu náboje z německého Tygra v tanku seděli. Těžko měli tolik štěstí, jako ti ve filmu. A o kus dál stojí rozpáraný německý "hakl", pásové bojové vozidlo a dále zase něco jiného. Nic moc, žádné železářství, ale hrůza války z toho čiší dodnes. U památníku padlých vystupujeme. Šipky ukazují k spojeneckým válečným hrobům, ale také k německému válečnému hřbitovu.

Kolem nás, v tichu padajícího deště, tlumícího kroky, se procházejí lidé. Veterány nikdo nemůže přehlédnout. Jsou všude. V civilu i v uniformách. Američané v uniformách, Němci většinou v civilu. Když, tak jen v jemné napodobenině uniformy. Američané hrdě vystavují své válečné medaile na hrudi, Němci své kříže schovávají pod límečky a kravatami, řády a vyznamenání pod kabáty. Prší. Vedle sebe stojí dva invalidní vozíky. Na jednom je Američan. Bez nohou, v nose zastrčené takové ty trubičky, co známe z Chicago Hope. Vedle, zabalený do deky, Němec s jednou rukou a černými brýlemi na očích. Ti, kdo je přivezli se mezi sebou anglicky baví. Němci s černými a bílými Američany diskutují o tom, jak nejlépe s vozíčkem na hřbitov a kde se dá dobře najíst. Ti dva na vozíčcích spolu nepromluví ani slovo.

Vzpomínám na to i teď. Nevím ještě, když to píši, zda všichni naši váleční hrdinové v duchu podepsali deklaraci s Němci. A zda k ní něco řekli. Sudetští Němci řekli i po podepsání své. Že oni vlastně nic nepodepsali. Tolik let po válce je válka stále v nás. Nedivme se, že i u nás jsou ti, kteří pamatují a chtějí říci své. Někdy se skoro nedá zapomenout.

U Bastogne ti mladí nakonec dovezli oba staré bojovníky do vchodu do památníku společně. Pomohli jedni druhým. Snažili se. Zkusme se snažit také. Těm, co to vše prožili, těm už srdce nezměníme. Ani bychom se to neměli pokoušet dělat.

Co se týká Bastogne, nikdo z nás jen neseděl v tanku, kterému někdo ustřelil věž. Nikdo nemrzl ve sněhu a bahně v battledresech a nebo v papírových německých uniformách. Neseděl v kabinách aut, která najednou už neměla naftu a nedíval se, sám hladový, jak Američané na druhé straně fronty svačí čokoládové pralinky. A když dosvačí, zapálí si pelmelku a pak začnou na ty druhé vrhat tuny smrtonosného železa. Jeďte do Bastogne, třeba něco pochopíte. Něco o nás, o Němcích i o Sudetech, i o Američanech. Rozhodně se však i dnes budete méně divit tomu, co se kolem nás a ve světě děje.