Ženy zlatokopky

Bulvární média bývají plná fotografií mladých krásných žen vyhledávajících zajištěné muže libovolného věku, aby s nimi zahnízdily a také jejich příběhů. Některé to zvládnou i bez dětí a jejich obětmi se stávají zhusta fotbalisté a hokejisté. Ti se totiž dopracují jmění ještě v relativně zachovalém fyzickém stavu. Lidé a především ostatní, méně úspěšné ženy, je častují pejorativním názvem zlatokopky.

Muži k nim mívají ambivalentní vztah, protože bývají krásné, ale také v nich tuší skryté predátorky. Co však má dělat mladá, ne příliš inteligentní žena, když nic neumí a její jedinou devizou je krása? A navíc dobře ví, jak je pomíjivá. Každá žena podléhá hlasu genů a hormonů a ten ji velí najít: 1) zdravého a silného muže, s nímž má šanci zplodit zdravé potomstvo; 2) jedince, který s ní zůstane po zbytek života a o potomstvo i o ní se dokáže postarat. To mají ženy něco jako přikázání.

Z toho tak nějak plyne, že touha po penězích a luxusu ženám vyplývá z těchto genetických podmíněností a neměly by za to být a priori odsuzovány. Do jisté míry to prostě musí. Peníze a postavení jsou pro ženy zástupným symbolem duševní síly, vůle a intelektu muže. Chudí muži, kteří nic nemají a na nichž je vidět, že ani nikdy nic mít nebudou, se s tím musí smířit a nepovažovat za zlatokopku každou ženu, která chce po muži zaplatit útratu v restauraci, chce dostávat dárky a chce chodit nakupovat. Prostě platí, jsem žena, chceš mě, tak se snaž. A my je chceme.

Dobře to ilustruje tento úryvek z netu: „Nikdy jsem nechodila s někým, kdo by neměl peníze. Považuju za automatické, že muž za ženu platí veškerou útratu, a nepřijde mi na tom nic divného. A rovnou také přiznávám, že než jsem sbalila svého manžela, dobře jsem si to spočítala. Potkali jsme se v jednom klubu a všimla jsem si nejen značkového oblečení, ale především drahých hodinek, podle kterých jsem si ho otipla. Není to žádné tajemství a teď už se tomu oba smějeme. Máme spolu jedno dítě a myslím, že nám to docela klape. Já zkrátka potřebuju mít pocit, že se o mě chlap dokáže postarat a zajistí mě. A můj manžel zase oceňuje, že má vedle sebe reprezentativní a stále dobře naladěnou ženu“.

Ženy tedy nejsou a priori zlatokopkami, jen mají trochu jiné geny a určení, než my muži. Berme to tak a smiřme se s tím. Zlatokopkami jsou jen ty ženy, které k tomu svému genetickému zatížení mají ještě nějaké špatné vlastnosti. Jsou sobecké, hádavé, panovačné. Pak se s nimi dá těžko žít. A jsou bohužel i takové. Naštěstí většina z nás nejsme tak atraktivní, abychom uvízli v jejich tenatech.

Ženy (i muži) a stáří

Jediným tvorem, který dělá se svým skutečným věkem tajnosti je žena a věk hraje v jejím životě důležitou roli. Nic nedá na přirovnání s vyzrálým vínem a zkuste říct, ženě, že je lahodná jak pozdní sběr. Někdy tuto citlivost nechápeme a dopouštíme se neuvědomělých reakcí. Možná i proto, že muži mají před ženami jistou výhodu v tom, že to, co nevypadalo nijak vábně ani v mládí, neirituje na to ani pohled po letech. Muži vědí, že je marné zakrývat pleš, vrásky nebo šediny či pivní bříško. Ne tak ženy.

Ty zubu času aktivně vzdorují a jsou schopny uživit obrovský kosmetický průmysl a jsou neúnavné v aplikaci jeho produktů, diet, vědeckých i pokoutních rad. Pohříchu většinou s kladným výsledkem. Je nebetyčný rozdíl, kdy ženy po prvním rozespalém, mžouravém pohledu do zrcadla po ránu často zamumlají „No, neznám tě, ale umeju tě“ a výsledkem s kterým vyjdou z koupelny po jedné až dvou hodinách. Ženy si dobře pamatují, jaký zájem budily jako mladé a půvabné a chtějí, aby to tak bylo navždy. Konec konců vždyť my je v tom podporujeme a chceme je mít krásné.

Pro mnoho mužů je překvapením, že ženy mají i duši. Ženy mají nevýhodu, že část svých nejlepších let stráví rozením dětí a pak jejich vypipláním. V dobách, kdyby sklízely zaručené společenské úspěchy, se zabývají sháněním zlevněných papírových plen, mícháním sunaru či vařením nejrůznějších kašiček, později sháněním oblečků, školních pomůcek a psaním úkolů. Dělají to s radostí nebo větší či menší odevzdaností a pak přichází konečně doba, kdy by chtěly vše dohnat. Nejsou hloupé a tak vědí, že po dvou, třech dětech není vše jako dřív. Proto potřebují mužovu podporu. Muž by měl zapomenout na jakýkoliv realizmus a na otázky typy „nezdá se ti, že mám nějak moc velký zadek, břicho… (dosaď nejrůznější části těla)“, odpovídat pevným přesvědčivým hlasem „kdepak miláčku, jak tě to mohlo napadnout. Je to stále pěkné.“ V oboustranném zájmu zde není jakákoliv upřímnost na místě.

Ale čas je neúprosný a přikrade se čtyřicítka i horší. Dodnes žena ráda vzpomíná na jednu starší kolegyni, zdravotní sestru, která s úsměvem říkávala: „Jo, holka, každá ženská si musí po pětačtyřicítce vybrat – buď hladkou tvářičku, nebo štíhlý zadek“ (tedy ona to říkala mnohem jadrněji). A to je svatá pravda navzdory tomu, že do hry vstupují i plastičtí chirurgové se svými liposukcemi a liftingy. Mohou pomoct vyhrát nějakou tu bitvu, ale ne válku.

Konec konců stáří není něco, na co by se lidé těšili. Je to nutné zlo jak pro ženy, tak pro muže. Naštěstí naše „já“ nás celý život vnímá tak nějak podobně spíše s velkou setrvačností a tak stáří na nás dolehne jen tak, jak mu to dovolíme. Jistě, střádáme si neduhy, manuální zručnost se pomalu vytrácí a všechno trvá o něco déle. Ale zato máme spousty zkušeností a vzpomínek a ty mohou postupně nahradit pomíjivou fyzickou krásu. Nic na tom nemění fakt, že pak nám často stačí vědomí, že něco víme, i když si na to momentálně nedokážeme vzpomenout. Takže stáří nechme za dveřmi, ať si tam klepe.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ na hlubucek.net