Myslím, že valná většina lidí si dnes o politice nedělá iluze. Jen málokdo si myslí, že politika je nesmiřitelným soubojem pravdy a lži, že se jedná o souboj idejí, snů a charakterů. Je to lítý boj a k uplatnění v politice musíte mít vlohy a tvrdé lokty. Politika je vlastně organizovaná rvačka, kdy se o moc pereme prostřednictvím svých volených zástupců. My sami se tedy nemusíme ušpinit a z tohoto boje se vykoupíme jednou za čas vhozením volebního lístku do urny. Můžeme pak z povzdálí, z hospody či z náměstí kritizovat nebo fandit.

Druhem Homo politikus nemůže být každý. Musí být dostatečně asertivní, nadprůměrně sebevědomý, někdy až narcistní. Velkou výhodou je, když je dobrým řečníkem, případně má znalosti. A také musí být teflonový, aby po něm stékaly kritiky, pomluvy a protiargumenty oponentů. Není pak divu, že v tomto prostředí sáhne mnohý i po sklence alkoholu. V politice se nedaří ani slušným, decentním lidem. Podívejte se, jak dopadli Nečas či Drahoš, také slušňák P. Fiala se marně snaží nahradit charisma mentorováním.

Z mladické naivity a pod vlivem literatury jsem si kdysi myslel, že opozici jde o dobro státu, ale té jde především o to zdiskreditovat vládnoucí strany jakýmikoliv argumenty, třeba i demagogickými, a dostat se k moci. Nebo jste už slyšeli opozičního politika, který by pochválil některé kroky vlády s tím, že oni by postupovali stejně, a pak vznesl několik výhrad k dalším krokům, kde by to oni řešili jinak a proč? Proto se opozice většinou dostává k moci ne programem, ale kritikou vlády.

Ostatně co je to předvolební program? Je to především utopická idealizovaná vize prošpikovaná sliby a dobrými předsevzetími. Jen naivní volič očekává, že předvolební sliby budou po volbách také naplněny. Vždy se přece najdou nové objektivní okolnosti, které to znemožní. Ale abychom politikům jen nekřivdili. Všechny volební programy vypadají pěkně a lákavě, pohádky byly u nás vždy v oblibě. Tak čím mají trumfnout ty ostatní? No přece lákavými sliby. Přesně jak říkával náš technický ředitel, když se vrátil z porady od generálního. „No, tak jsem mu to slíbil, slibem přece neurazíš.“ Upřímně a sebekriticky, vždyť my voliči máme sliby rádi. Podobně jako slevy. A tak strany uspívají ve volbách tu zrušením nějakého poplatku či zvýšením platů a v poslední době zejména penzí. Osvědčily se i slevy v cestování. Nebo snad myslíte, že by uspěl politik, který by řekl: „Tak teď si na pár let utáhneme opasky, snížíme platy, dáme do pořádku hospodářství a pak si vše vynahradíme.“

Pod vlivem těch pár osobností, které jsme od sametové revoluce měli, řada lidí podléhá iluzi, že v politice jsou ti nejlepší, elita národa. Ale to je omyl. Ti nejlepší se snadno uplatní ve vědě či průmyslu soukromé sféry a uživí se tam lépe než v politice. V politice jsou až ti další. Ti, kteří jsou schopni a ochotni politiku dělat. Kteří v ní vidí svoji příležitost a poslání. Politika znamená moc a ta zachutná. Proto se politici zpravidla drží politiky jako klíště.

Jestliže politika není soubojem pravdy a idejí, tak čím vlastně je? Je především o kompromisech a výměnném obchodu. A to ne jen v dnešní době, odjakživa. Proto se zdá být špinavá. Abych mohl v něčem vyhrát, musím v jiném ustoupit. Budu-li tvrdohlavě lpět na svém, pravděpodobně ničeho nedosáhnu. Samozřejmě, pokud nemám absolutní většinu, což je dnes u jediného subjektu v demokratickém systému nepravděpodobné. Cílem kompromisu je dosažení maxima z možného. Kompromis tedy není stigmatem politiky, ale její podstatou. Ti pravověrní, zásadoví, co říkají „nikdy a za žádných okolností“, jen ukazují, že politice nerozumí. Co jiného než nutný kompromis bylo spojenectví Churchilla se Stalinem, které umožnilo porazit Hitlera?

Tak až se zase přiblíží nějaké volby, neváhejte a někoho si vyberte. Někoho, kdo bude tu politiku dělat za vás, abyste mohli zůstat čistí. Někoho, kdo bude dělat kompromisy, s kterými byste třeba i mohli souhlasit.