„A kdyby se nám nepodařilo zvítězit, strhneme s sebou do záhuby polovinu světa a nepřipustíme, aby nad námi někdo triumfoval.“ Nebo: „Nikdy nebudeme kapitulovat, ne nikdy! Třeba i budeme zničeni, ale dojde-li k tomu, strhneme svět s sebou – svět v plamenech.“ První citát je z projevu Adolfa Hitlera z roku 1934, druhý pronesl o deset let později, a bohužel slib do nemalé míry naplnil, jen s tím rozdílem, že Německo kapitulovalo.

Po mnoha desítkách let, v nedávných týdnech, jsme mohli číst dost podobné věty. Třeba: „Ochranu všech území, která se připojí k Rusku (míněny samozvané separatistické republiky na Donbase, a všechna území, kde proběhla „referenda“), zajistí výrazně posílené ruské ozbrojené síly. K takové ochraně mohou být použity nejen konvenční zbraně, ale doslova jakékoliv ruské zbraně, včetně strategických jaderných zbraní a zbraní založených na nových principech,“ Tentokrát byl autorem Dmitrij Medveděv, dnes jeden z „jestřábů“ Moskvy.

Před více než dvěma tisíciletími psal učený čínský mistr Cou Jen o cyklickém průběhu dějin, které se opakují. Bohužel na úrovni pořád vyšší. Dnes jsme svědky jednoho z momentů, jehož konce nelze dohlédnout. Mnozí vedou paralelu mezi Hitlerem a Putinem, ale není to tak docela, už jen tím, že prvně jmenovaný neměl jaderné zbraně.

Nicméně nutno přiznat, že podobnost není malá. Jen Hitler byl poctivější, pokud se to dá o šíleném diktátorovi říci, když se rovnou jmenoval Vůdcem a říšským kancléřem, zatímco Putin stále zůstává u prezidenství. Dnes ho už někteří komentátoři nazývají také „ruský vůdce“, což je mnohem přesnější. V hitlerovským Německu byl sice Říšský sněm, parlament, ale nevím, zda se během války sešel. Ruská duma je rovněž parodie na parlamentní systém. Rychlost, s jakou schvaluje případně Putinovy návrhy, on teď dává přednost dekretům, je skutečně trapnou ukázkou nepovedeného divadla.

Je fakt, že se mezi oběma muži najdou paralely, někdy se slovník ani neliší. Ve třicátých letech minulého století Hitler stále více volal po sebeurčení německých menšin, když doslova po ruce byla ta na našem území. Víme, jak to dopadlo. V době nedávné pocítil Putin potřebu postarat se o ruskou populaci například na Krymu, takže se objevili zelení mužíčkové, o nichž zprvu prý ani nevěděl, pak přiznal, že šlo o ruské vojáky. Ovšem, bylo třeba „zachránit Rusy před ukrajinskými nacisty“. Úderné slovo se vždycky najde. Předcházelo mu před více lety konstatování ruského vůdce, že rozpad Sovětského svazu byla největší katastrofa. Z jeho hlediska nepochybně, protože ten stát byl poslední velká koloniální mocnost. Zatímco evropské, Anglie, Francie, a další měly své državy za mořem, ruské a později sovětské byly a jsou bezprostřední sousedé. Netřeba budovat nákladné loďstvo, stačilo vyrazit po zemi. Ostatně to známe z roku 1968, před námi to byla někdejší Německá demokratická republika, poznali to roku 1956 Maďaři, ale ti se nějak nepoučili.

Právě zde se skrývá jedna z obrovských hrozeb, kterou si možná mnozí neuvědomují, totiž nostalgie po někdejší velikosti. Není to jen výsada Ruska, jen připomínám současné maďarské vzpomínky na Velké Uhersko, které najdeme na mapách Rakouska-Uherska. Třeba rumunská Kluž byl tehdy Koloszvár, Slovensko byla Horní země. Tyhle reminiscence jsou nebezpečný džin, který se nerad vrací do své domovské lahve.

V poslední době jsme slyšeli, že Krym je původní ruské území, ovšem pokud by se sáhlo do minulosti, tak bylo mongolsko-tatarské. Záleží, jak daleko se vrátíme. Nedávné úsměvné komentáře o Kalinigradu jako českém území jsou vtipné, a nebereme je vážně. Ale kolik je na světě míst, kde jsou takové skutečné nebo domnělé historické křivdy doutnákem, o němž netušíme kam vede, k jak velké náloži? Stačí se rozhlédnout – indicko-pákistánský spor o Kašmír, izraelsko-palestinské konflikty, kde se vlastně válčí pořád, Etiopie a Eritrea si také vyřizovaly účty na válečném poli, problémy byly se Španělskou Saharou. Ostatně „náš“ Kaliningrad byl vtip, ale je fakt, že Podkarpatská Rus byla součástí Československa do roku 1939, a o šest let později byla „včleněna“ do Sovětského svazu způsobem patrně ne zcela běžným. To už Stalin nepotřeboval pakty s Ribbentropem, s nímž se rozdělil o Polsko. Jak je vidět, výčet by byl docela dlouhý a na takových vzpomínkách mohou stavět demagogové nejrůznějšího zrna a také občas stavějí. Je to nebezpečné, nezodpovědné.

Stali jsme se toho svědky vcelku nedávno. Připomeňme si Budapešťské memorandum, jímž se roku 1994 Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky a respektování suverenity a stávajících hranic. Podepsaly Spojené stáry, Velká Británie – a Rusko. Tomu ten podpis vydržel dvacet let, načež se objevili již zmínění zelení mužíčkové na Krymu, a zrodily se „lidové republiky“, Doněcká a Luhanská. Prý spontánně. Tomu může věřit jen opravdový pošetilec. A letos, v rámci vyhlazení nacismu, Rusko prostě zaútočilo na Ukrajinu bez vyhlášení války, ale to se už nenosí.

S odstupem času je zřejmé, že Putin právě na rozdíl od Hitlera není úplný šílenec opájející se mocí, ale šílenec mysli docela racionální. Nejprve budoval dobré kontakty s Evropou, stavba ropovodů a plynovodů, nabídka na stavbu jaderných elektráren. Když je závislost na plynu velká, může se přiškrtit. Na Ukrajině postupně obsadit nějaká území, Krym, Doněck, Luhansk, pak v rámci „denacifikace“ co nejrychleji další. Pravda, odhad ruskému vůdci nevyšel, Ukrajinci se nepoložili, Blitzkrieg nevyšel. Nicméně teď „spontánním“ referendem se řada území stává Ruskem. Když je chtějí Ukrajinci zpátky, je to útok na Rusko a čím že se v takovém případě může podle Dmitrije Medveděva bránit? Takže linie dlouhodobých Putinových úvah se objevuje, Evropa, jak je její tradicí, léta spala. Probuzení je s kocovinou.

Omlouvám se za tyhle neurovnané vzpomínky, které mají jiný cíl, než oživovat staré územní spory a antagonizmy. Předesílám, že patrně jako drtivá většina lidí jsem nepřítelem jakéhokoli násilného postupu, řešení sporů válkou. Je to kruté, nezodpovědné. Ovšem dnes slyším občas hlasy, že by bylo lepší začít s Putinem jednat, prý i levnější plyn by mohl být. Opravdu to zní lákavě, ale právě k tomu směřovaly předchozí řádky – jak naznačeno, Rusko prakticky nikdy nedodrželo mezinárodní smlouvy, takže k Budapešťskému memorandu můžeme jen dodat nevím kolik „minských dohod“, které byly vždy porušeny. A k plynu? Vidíme, že stačí „porucha“ nějakého zařízení na Nord Streamu, a plyn neproudí. Případně dokonce otevřené sdělení, že „zlobíme“ a plyn nebude. Když občas čtu nebo slyším výroky různých osob o nutností jednaní s ruským vůdcem, rád bych jich zeptal, jakou by od Ruska, tedy od Putina, chtěli záruku, že případnou dohodu dodrží, když prakticky žádnou smlouvu nedodržel? Může vůbec taková záruka existovat?

Mám pocit, že se situace trochu podobá šachovému patu – není možný žádný dobrý tah. Jednání bez jakékoli záruky, nebo pokračování v nastoupeném trendu, kdy je Ukrajina systematicky ničena? Jak dlouho by vydržela případná dohoda s Putinem? Vlastně jaká? Co by třeba za plyn chtěl? Nevím. Vědí to politici?