Zeptejte se Žida, křesťana nebo muslima, kolik že je bohů. Každý z nich vám řekne, že pouze jeden jediný – i když podle letory a zanícení můžete s odpovědí dostat i něco jiného. (Počítejte s tím, že s křesťany se můžete dostat do tuhé disputace – avšak vyjít z ní můžete vítězně, pokud budete trvat na tom, aby nahlas prohlásil, že podle něj jsou bohové tři – bůh otec, bůh syn a bůh-duch svatý – což nemůže připustit!).Takže to už máme tři; protože každý z nich je přesvědčený, že jenom ten jeho je ten pravý a jediný. A teď se obraťme dále do historie, současnosti, světa – a počet božstev narůstá do tisíců. Jak postupovat dál ve tváří tvář nabídce – k čemu se rozhodnout – k bezvěrectví nebo k víře? A jak si v tom případě vybrat toho pravého a jediného?

Jistěže věřím v Existenci, která je nejčastěji nazývána bohem – v různých podobách toho jména, ale pro kterou mi připadá nejvýstižnější označení, které v interpretaci jednoho z proroků prý pronesla sama o sobě: „Jsem, který jsem.“

To, v co nevěřím a nikdy neuvěřím, je náboženství. Totiž imperativ, že pokud chci a mám správně věřit, musím patřit k nějaké církvi či náboženství; musím poslouchat nadřazeného člověka, který přísně stanovuje pravidla mého chování – co musím a co nesmím: jíst, oblékat, říkat, dělat a myslet si. Že kvůli správné víře musím chodit do stanovených budov a tam se spolu s ostatními spoluvěrci podřídit uměle vytvořenému rituálu.

A tak jsem si vytvořila vlastní představu – o jisté Entitě.

Má neomezené prostředky a možnosti, vlastní obrovské území a miluje společnost – ve smyslu být společně někde s někým.

A tak v zálivu na břehu moře vybuduje pohodlný a bezpečný přístav se všemi náležitostmi pro lodi velké i malé a pošle posly do zemí za mořem. Když dokončí a zabezpečí cesty přes horské průsmyky a tam, kde nejsou, vybuduje široké a osvětlené tunely; vyšle posly i do zemí za sedmero horami. A nakonec prorazí přes hluboké lesy zajímavé a bezpečné cesty; přes řeky vybuduje klenuté a bezpečné mosty; přes močály a slatiny pevné a bezpečné vysuté chodníky. A vyšle posly i po těchto cestách do všech koutů světa, aby všichni věděli, že je připraven a s radostí očekává přátele a kamarády; že cesty k němu jsou otevřené.

Tu cestu si může každý zvolit podle svého založení a zálib. Anebo může vzít batoh na záda a vydat se hledat svou vlastní cestu, neprošlapanou; přes divočinu nebo závějemi; nebo sám na vlastnoručně stlučeném voru.

Jenže za nějakou dobu se k výchozím bodům na těch rozličných cestách venku ve světě postavil zvláštní druh lidí, kteří vidí, že tamtudy denně prochází davy lidí, a kteří si řeknou – a nedalo by se na tom něco trhnout? Ale dalo, jistěže dalo. A tak tam stojí a pokřikují, že jenom tahle – jejich - cesta je ta správná, a zaplaťte, jinak vás na ni nemohu pustit, a jenom já vám mohu dát správného průvodce, který zná nástrahy cesty, a všechny ostatní cesty jsou strašně nebezpečné a vedou do jisté zkázy, a … a dá se toho najít na dvě stránky strojopisu, když o to budete stát.

Ale to jim po čase nestačilo, protože chtěli všechny pocestné vidět na jedné jediné – své cestě, i vrhli se na propagaci pobíjení těch jinocestníků. To už jich byla taková spousta a jejich moc tak narostla, že ti jim podobní se k nim s radostí přidávali a ti bázliví se jim raději podřizovali.

Jejich moc přetrvává do dneška a je vyloučeno, že by se jí vzdali dobrovolně.

Je to lidská moc a nás se stále nejen snaží dostat do pozice nemyslících, nesvéprávných, dětinských a nerozumných tvorů, kteří nutně potřebují metodu málo cukru hodně biče, aby nesešli z pravé cesty, ale i přesvědčit nás, že takovými opravdu jsme. Je pozorovatelné, že pobíjení jinověrců je v náboženských společnostech svým způsobem sportovní záliba, zatímco skutečná nenávist se vždy u církví projevovala na vnitřních odpadlících – tam se vždycky naplno vyřádily sadistické choutky náboženských fanatiků.

Je to projevený strach z toho, že lidé si najdou a vyberou svou vlastní cestu a nebudou už je potřebovat.

Strach z toho, že se odhalí, že je vlastně nikdy nepotřebovali.