Již poněkolikáté jsme byli svědky - koncem roku a dokonce i před několika dny - při nominaci stínové ministryně, jak při sestavování vlády o ministerstvo kultury byl mezi stranami evidentně nejmenší zájem.

Odpověď na otázky, proč tomu tak je a k čemu je kultura, můžeme hledat i v tom, že umělec stojí vždy na opačné straně než politik. Umělec do vesmíru nefušuje, nesnaží se svět změnit, naopak z vlastního porozumění, empatie a životní zkušenosti vytváří svět nový, svůj, jedinečný. Je přesvědčen, že každá skutečná proměna směřuje zevnitř ven, a nikoliv obráceně.

Ač je tato zkušenost umělců zřejmá a podstatná, politici ji ignorují a nezřídka si myslí, že je možné ji nahradit průzkumy veřejného mínění. Jenže protože veřejné mínění se rychle mění a snaží-li se politici na tyto proměny rovněž rychle reagovat, stávají se nevěrohodnými, mění se v „muže bez vlastností“. Ztrácí autoritu, kterou se snaží nahradit emocionálním charismatem. „Trvalá a stále se prohlubující krize autority patří podle všeobecného mínění k charakteristickým rysům moderního světa,“ napsala již před lety Hannah Arendtová. Jenže právě autority, tedy silné hlasy argumentující obce, vytvářely hegemonii nad veřejným užíváním rozumu. Bohužel i torza hlasu autorit smetla v posledním desetiletí digitální komunikaci. Řeč se rozpadla na haldu dojmů, mínění a momentálních nálad, které se šíří po sociálních sítích závratnou rychlostí: argumentace absentuje. Lidé se v tsunami žvástů ztrácí, nevědí, čemu mají věřit, což v době pandemie ohrožuje i jejich životy.

Bohužel, jak z historie ale víme, každá ztráta autorit způsobila politickou krizi a vždy vedla k marginalizaci skutečných politických stran: k moci by se díky panující politické, sociální, v současné době i kvůli zdravotnímu ohrožení, mohl dostat opět, pokud by se rozpadla vláda, politický autoritářský subjekt.

Role umělce, filosofa a intelektuála, tedy kultury jako takové, je za dané situace vždy větší než se zdá, protože je to právě ona, která dokáže z problémů světa dělat problém vlastního já a alarmovat lidi před blížícím se nebezpečím. Ukazuje na problém vyvlastnění světa a snaží se proti němu prosadit.

V závěru našeho rozhovoru s Václavem Bělohradským s názvem Myslet zeleň světa mi tento filosof kdysi řekl: „Nepatřím k žádné vítězné straně, nic z toho, čím jsem se v životě dosud zabýval, se neukázalo vítěznou ideou. Roli poraženého intelektuála v pozdní době vidím takto: nepromarnit tuto porážku, nedat si ji vzít... Nenechat se zahnat do dějin psaných vítězi. Dokud je to ještě možné, intelektuál musí připomínat to, co bylo poraženo...“ Věrohodný politik by tento hlas umělců a filosofů měl i za současné situace bedlivě poslouchat, protože jinak by mohl skončit stejně jako intelektuálové: nemusel by totiž tušit, že je možné myslet jinak, že místo chleba rozdává kamení. Intelektuál má varovat, bouřit, věštit neštěstí a prohrávat, politik musí slibovat, občas vítězit a to vítězství si chvíli udržet. Taková je dělba údělu: každého táhne jiná rozkoš.

Psáno pro ČRo Plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel