V minulém textu jsem na okraj zmínil, jak patologický je odpor Vladimíra Špidly k minulému režimu. Ihned se našla „dobrá duše“, žena, jež mi „vytkla“, že to by se mi jistě stát nemohlo. Bez mučení přiznávám, nemohlo. Něco nebo někoho chorobně nenávidět se mi příčí, zvláště po třiceti letech.

Co se týká jádra sdělení nejmenované e-kádrovačky, jsem za něj vděčný. Je nezáměrně inspirativní. Když mi zkraje roku blesklo hlavou, kolik zase floskulí, polopravd a propagandistických výmyslů si na podzim vyslechneme kvůli „slavnému výročí“ a kdo všecko se na ně pokusí se svým sobeckým zájmem nabalit, polilo mě horko. Uměřený a politickou korektností zavádějící bude najisto výklad počátku 2. světové války. Ale kolik věder maloměšťáckého sentimentu se na nás, najmě z veřejnoprávních médií, vylije kvůli „opadávání listí“ z dubiska revolučního étosu. O zvýšeném nasazení horlivců do soudobého zostřování boje proti „ideologické diverzi“ nemluvě...

Příšerná jednostrannost v našem středním proudu doteď, třicet roků od státostranického zřízení, dominuje. Pro mě je kategoricky nepřijatelná taky proto, jelikož má lví zásluhu na úspěchu obskurních, hlavně když alternativních, informačních zdrojů. Anebo kromobyčejně úspěšném tažení řetězových poplašných mailů. Tradičně se tudíž snažím o vyváženost pohledu, protože každá mince má, obrazně řečeno, nejméně dvě strany. Čímž jsem si to, tak jako samozřejmě mnozí jiní, opakovaně polepil a třebas do jistých médií najednou nemohl.

Jenže na tohle téma hovořit nechci, ač je barvité. Chtěl bych vám k zamyšlení, milý čtenáři, nabídnout relevantní výrok Olgy Sommerové. S touto dámou sice v mnoha, mnoha věcech nesouhlasím, leč o to víc mě její následující pohled zaujal. Krom dalšího proto, že se nepřímo dotýká jednoho z aspektů polistopadového vývoje české kultury, úpadku filmovnictví. V globálu jím známá režisérka shrnuje dost z toho, co se dnes opět – v našich dějinách po n-té – „nehodí nahlas říkat“:

„Bolševika jsem nenáviděla, moje největší životní přání bylo, aby šel do hajzlu, ale naděje byla mizivá. Nechci, aby to vyznělo jako vzpomínky starých zbrojnošů, ale paradoxně ta doba s sebou nesla i pozitivní hodnoty, například to, že se pěstovala přátelství, lidi měli na sebe čas, protože vůkol bylo mrtvo. Byl čas na sebevzdělávání z těch zdrojů, které byly k dispozici.

Jistě – nemohli jsme jezdit do světa, informace z tohoto světa svobody se propašovávaly obtížně, ale byla tady k dispozici literatura, a každý počin v kultuře byl událostí, všichni o něm věděli a mohli diskutovat. Teď je informací tolik, že si stejně musíš vybírat, abys je prožil do hloubky.

Mně dnes vadí nadvláda peněz. To, co dřív dělal bolševik politickou cenzurou, dnes diktují peníze. Ten, kdo má peníze, rozhoduje. A můžou to být stejní nevzdělaní blbci, jako byli komunističtí cenzoři. Někteří filmoví producenti získali s majitelstvím peněz tvůrčí touhy, nechají režiséra film natočit, někdy i sestříhat, a pak se na tu vytvořenou kořist vrhnou a začnou ji porcovat podle svých představ.

Není to politická cenzura, ale estetická. Jsou to lidi, kteří třeba na FAMU vystudovali produkci, a najednou se z nich s plnou peněženkou stali samozvaní umělci, zatímco režisér je sesazen do pozice strojníka...“

Dodávat cosi není snad ani potřeba. Byť se o to mnozí pokusí, tak snadno se podobné mínky odmávnout nedají. Ať jsou potírány, či ne, mají své společensko-politické důsledky. Včetně snahy volebně protestovat proti demagogům a kleptokratům polistopadové éry. Co s tím? Už bychom konečně měli být jako společnost, myslím si, nejen informačně dospělejší!