Již v dávných dobách svobodné kmenové společnosti bylo samozřejmé, že muži drželi zbraně té doby pro okamžité použití. Jak ale stále více moci přecházelo do rukou vládců, začaly so objevovat snahy tyto zbraně z rukou lidu obecného odebírat. Kdosi prohlásil, že všechna moc pochází z hlavně děla. Nu, nejenom děla.

První případ odzbrojení v historii, o kterém vím, se přihodil čtyři sta let před Kristem v demokratických Aténách poražených Spartou v Peloponéské válce. Se souhlasem Sparty se tam tehdy chopila moci skupina, kterou historie zná jako „Třicet tyranů“. Ti, vědomi si, že vládnou znepřátelenému obyvatelstvu, vydali rozkaz k odevzdání zbraní. Hrdí Atéňané si je ale většinou poschovávali pro příští použití. V tom byli úspěšní a tyrani byli vyhnáni.

To ale byly jiné časy. Tyranů bylo jenom třicet. Dnešní společnost, alespoň ta část, na které záleží, je vystavena podobnému tlaku. Vlády vydávají stále více zákonů omezujících přístup občanů ke zbraním a jsou případy, kdy je nebo jejich použití pro vlastní obranu prostě zakazují. Jejich argumentem nebo spíš výmluvou je, že sama přítomnost zbraní vede k nárůstu zločinnosti, a je tedy v zájmu všech, aby zbraně byly pouze v rukou vládních orgánů. Tento proces ale nepokročil všude stejnou měrou a to dává možnost posoudit, jak správné jsou argumenty těc,h kdo odzbrojení propagují a nařizují.

V západní (naší) společnosti jdou začátky tohoto procesu už do devatenáctého stolretí. V roce 1889 Anglie dala svým vyslanectvím v Evropě instrukci podat zprávu o situaci v jejich zemích. V žádné nebylo vlastnictví zbraní zakázáno. V některých byla různá omezení, jako třeba v Holandsku, kde nošení zbraní na veřejných místech bylo zakázáno. V některých zemích bylo pro nošení střelných zbraní třeba povolení. V Maďarsku usvědčení zločinci a blázni neměli dovoleno je nosit. V Norsku, Švédsku, Dánsku a Švýcarsku ani toto omezení neexistovalo. V Anglii až do první světové války každý, ať uprchlý trestanec, blázen nebo dítě, mohl koupit jakoukoliv střelnou zbraň bez omezení. Teoreticky jste si tam mohli koupit kanón a postavit si ho do předzahrádky. Nebylo zákona, který by vám to zakázal.

V Americe některá dobytkářská města vyžadovala od kovbojů odevzdat zbraně hned při příjezdu, dřív než se mohli opít. Skryté zbraně byly zakázány ve většině západních států. Ve velkých městských centrech ani tato omezení neexistovala. V New Jersey až do 1927 bylo jediné omezení: zákaz soubojů. Tradiční přístup ke zbraním byl založen na zásadě, že každý je zodpovědný za svoji vlastní ochranu a za obranu státu a USA. Podle zákona o milicích z roku 1789 byl každý muž členem milice svého státu a mohl být povolán do služby, když to situace vyžadovala. Každý muž měl podle zákona povinnost držet svoji pušku a munici v dobrém stavu. To se zpočátku pravidelně kontrolovalo. V roce 1970 byl tento zákon rozšířen i na ženy, ale v té době to už bylo pouze symbolické, i když zákon stále platí.

V Anglii byl první známkou vládního zasahování od roku 1689 před první světovou válkou zákon o povolení koupit si novou pistoli. To byla ale čistě finanční záležitost, starších zbraní se netýkala. Povolení si mohl zakoupit každý na poště za deset šilinků. Pistolí byla zbraň s hlavní do dvaceti pěti centimetrů (10 inch) délky. Výrobci na to reagovali výrobou pistolí s hlavní o půl centimetru delší, na kterou se zákon nevztahoval. Pak ale se na scéně objevil irský boj za nezávislost a britská vláda reagovala na začátku první světové války zákazem prodeje kulovnic. Ty mají výkon srovnatelný s vojenskou puškou. Bylo slíbeno, že zákon bude zrušen na konci války, to se ale nestalo. Ani když Irové svoji nezávislost získali. Přišla ale bolševická revoluce v Rusku a s ní obavy z povstání v Británii. George Orwell později smutně poznamenal že ve svém mládí mohl zajít do kteréhokoliv železářství a koupit si jakoukoliv pistoli nebo pušku, ale Irové a bolševici jej o to připravili. Spíš je ale možné, že ho o to připravila hlavně přeochota vlády chopit se jakékoliv záminky k odzbrojení občanů stále více chápaných jako poddaných. Ideje socialismu v té době už zapustily kořeny. Jestli je ze země vůbec kdy doopravdy vytáhly. Touha po moci se zdá být součástí lidské povahy. Stejně jako touha být svobodným. Snad v různých genetických dávkách u různých lidí.

Pro odpověď na tvrzení, že přítomnost zbraní vede k jejich zločinnému zneužití, je třeba pohlédnout na skutečnou situaci. Spojené národy (UNICRI) ve své zprávě o kriminální victimisaci ve vyspělých zemích označily čtyři země s nejvyšší zločinností: Británie, Holandsko, Švédsko a Austrálie. Všechno země, které v dobách před zavedením přísných zákonů proti vlastnictví zbraní patřily mezi nejbezpečnější na světě. Jinde je hodný zmínky případ Jamaiky. Jamaika se pokusila vyřešit rostoucí zločinnost ultrapřísnými zákony. Za vlastnictví střelné zbraně nebo munice je doživotní žalář. Po zavedení tohoto zákona se zločinnost zečtyřnásobila.

Na druhé straně země. které nepodlehly panice a nechaly zbraně v rukách občanů. se dnes pyšní zločinností mnohem nižší. Švýcarsko je ozbrojená země. Každý muž do 45 roků je vojákem a má svoji zbraň a munici pro ni doma u sebe. To znamená, že ve Švýcarsku je zhruba 600 tisíc automatických zbraní mezi lidmi. Přitom ta země má na evropské poměry nízkou zločinnost. Navíc tam zhruba polovinu zločinu páchají cizinci. To ukazuje, že silně ozbrojení Švýcaři mají snad nejnižší zločinnost v Evropě. Navíc je tam velké množství zbraní v soukromých rukách. Každý, kdo jde ve 45 do rezervy, si může svoji zbraň vzít jako svoji vlastní, pouze mu ji armádní zbrojíř upraví z plné automatiky na poloautomatiku.

Jinou ukázkou ozbrojené země je Izrael. Tam je vlastnictví zbraní velmi rozšířené, jednak z trofejních zbraní, které si vojáci přivezli z různých válek, což je tam tolerováno. Jedna zvláštnost, o které jsem četl, je, že si tam občan zbraň nemusí kupovat. Když se cítí ohrožen, může zajít na policejní stanici a zbraň si tam vyfasovat. To je unikátní. Stal se tam případ, který považuji za názorný. Psal o tom myslím v osmdesátých letech The Economist. Bojůvka tří muslimských teroristů, vyzbrojená samopaly, pistolemi a ručními granáty, vešla do restaurace a začala střílet na tam sedící hosty. Zabili jednoho, ale potom byli zneškodněni deštěm kulí, když hosté vytáhli své pistole a vrátili střelbu. Jeden z nich to přežil a potom si v nemocnici trpce stěžoval, že jim jejich nadřízení neřekli, že Israelci nosí zbraně. Tento případ mám ověřený z jiných zdrojů. Jejich plán byl způsobit masakr a - zatímco policie je zaměstnána tam - přesunout se jinam a udělat totéž a tak dále.

Zbraně v rukou občanů tedy mají cenu. Konec konců v Americe ty slavné lupičské gangy jako Frank a Jesse James či Dillinger gang byly zlikvidovány občany západních měst, kterým se nelíbilo být terčem loupeží, a vložili se do toho.

V dnešní Americe naprostá většina států přijala zákon o povinném vydání povolení na nošení zbraní, pokud žadatel je bezúhonný. Výsledkem nebyla krvavá lázeň jak hrozili odzbrojovači, ale významný pokles zločinnosti. Město Kennesaw poslouží jako dobrý příklad užitečnosti zbraní. Kennesaw je satelitní město Atlanty v Georgii. Tamější občané si odhlasovali, že každá domácnost musí mít doma střelnou zbraň a munici do ní. V Americe je taková věc možná. Kdo měl zásadní námitky, mohl se vykoupit zaplacením poplatku ve výši průměrné ceny střelné zbraně. Ta tam není vysoká. Zločinnost klesla na desetinu a zůstává nízká. Počet obyvatel města se zdvojnásobil, je to dnes to nejbezpečnější místo v USA. Příklad byl opakován jinde. Z amerických států má tradičně nejnižší zločinnost Vermont, který nemá žádné omezení na zbraně. Kromě toho, že střelné zbraně se nesmí prodávat dětem.

Tak tedy otázka, zda mít nebo nemít přístup ke zbraním, by se zdála odpovězena dost jasně. Jenže zde nejde tak docela jen o pravdu. Je to otázka moci a tu je třeba získat a opatrovat si ji.

Sydney, 6. května 2016