Pražská intelektuální kavárna přejmenovaná na lumpenkavárnu je pojem nejasný, nezřetelný a neuchopitelný, což je viditelné na první pohled každému, kdo kavárny navštěvuje. Ostatně, už jenom proto, že každá je jiná. Jako takový je tedy v seriozní diskusi naprosto nepoužitelný, jde – pochopitelně – o politickou nálepku. Měřeno množstvím použití pojmu za poslední měsíce jistě o úspěšnou politickou nálepku.

Vrcholem úspěchu je marketingové využití a nápisy na dveřích „Vítejte v lumpenkavárně“.

Nicméně pokud bychom snad opravdu chtěli definovat nějaké znaky, které z části osazenstev pražských intelektuálních kaváren vytvářejí lumpenkavárnu, pak bych jich několik navrhnul.

Za prvé:

Příslušník lumpenkavárny na jedné straně odmítá (pro příklad) těžbu z břidlic jako ekologicky nebezpečnou a odporující trvale udržitelnému rozvoji (povětšinou zároveň o principu těžby nic neví a svoje podezření o nebezpečnosti odvozuje z videí na youtube případně z dobrozdání ekologických organizací). Na straně druhé však ten stejný člověk požaduje tvrdé kroky proti Putinovu Rusku, odříznutí Kremlu od společenství svobodných zemí a energetickou bezpečnost pro Českou republiku, přilehlé okolí i EU. Aniž bych se stavěl do pozice ďábelsky chytrého energetického analytika, musím nicméně konstatovat, že zastávání obou tezí najednou je znakem určité schizofrenie. Žena nemůže být napůl těhotná a nežijeme ve světě myšlenkových experimentů plných mrtvých/živých Schrödingerových koček. Ano, mnohdy máme na výběr z řady potenciálních řešení jedné situace, můžeme si dát k snídani koláč nebo volská oka, s nedostatkem peněz a času se ale výběr zmenšuje až na minimum či nic. Lumpenkavárna žije v myšlenkovém experimentu mnoha dostupných řešení, neboť odmítá akceptovat nedostatek prostředků a omezenost zdrojů. Pro lumpenkavárnu je myšlenkový model víc než skutečnost.

Za druhé:

Příslušník lumpenkavárny bude do nekonečnosti hovořit o nedělitelnosti lidských práv a jejich universálnosti. Aniž by kdy v ruce měl Deklaraci nezávislosti, bude hovořit o svobodě a právu každého na tento výdobytek. Podepíše jakoukoliv petici, která se bude tvářit jako akt boje za svobodu kohokoliv, v kterékoliv zemi a kdekoliv na světě. Bude opakovat po Johnu Stuartu Millovi, že „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Jenže on bude vždy tím druhým a to tak dlouho, až jeho rozpínavá svoboda udusí svobodu všech okolo. A pokud mu to nebude stačit, vytasí veřejný zájem, za který prohlásí své priority a své postoje.

Za třetí:

Zasloužilý kavárenský povaleč (což nesouvisí s prací v běžném smyslu slova) hlásící se k lumpenkavárně umře ochotně za demokracii na barikádě frází a floskulí, bude ji bránit do posledního slova, ale v principu bude vždy elitář. Nicméně rozdíl mezi demokracií (vláda lidu) a republikou (věc veřejná alias vláda zákona) mu zůstane vždy skryt za vlastním egem. Bude horovat za demokracii, ale nikdy se nepodřídí většině, neboť většinu považuje za hloupou a nevzdělanou (což může být i pravda – ale o to tady nejde). Proto bude vždy do všeho mluvit, bude „ostře protestovat“ nebo se „jednoznačně stavět za…“ Ale nikdy se nesníží k tomu, aby se pokusil prosadit svoje názory ve volbě, protože protest považuje za oprávněný a vznešený, reálnou politiku za nízkou a nehodnou lumpenkavárny. Má rád občanskou společnost, protože je jiná než reálná politika, považuje ji za „více demokracie“. Ne však proto, že by měla vytvářet zkušenější většinu a tedy lepší rozhodování ve volbách, ale protože menšině (jakkoliv líné) umožňuje permanentní revizi politického výsledku. Proto je proti jakékoliv diskriminaci, pokud to není diskriminace většiny. Neboť většina je hloupá a diskriminaci si zaslouží.

Ve skutečnosti potkávám lidi zralé pro lumpenkavárnu všude a vidím je na všech myslitelných stranách. Lumpenkavárna je totiž jenom jedna z mnoha odrůd oportunismu. Oportunisté všeho ražení jsou opravdový mor. Zhusta se vyskytují v pivnicích stejně jako ve vinárnách, ve městech stejně jako na vesnicích.