Čeho? No, že jsou nám s plnou hubou demokracie vnucována stále nová a nová omezení, příkazy, zákazy, ukládány často nesmyslné úkoly. A našinec si pomalu zvyká. Rozčílí jej už máloco. Mne tedy (Svobodu Jana) třeba taková kouzelná příhoda, kdy jsme dle platných předpisů museli u služebního vozu nechat ověřit číslo motoru a karoserie. Vystáli jsme frontu, zaplatili "odborníkům" a museli jsme jim ukázat, kde tato čísla jsou - nemohli je totiž u českého auta najít. Další "radost" se týká změny času - také budu na rozdíl od pana Dřevojánka při vstávání nadávat jak špaček, protože nerad vstávám za tmy a považuji to za nepřirozené. Spoluautorka tohoto článku nemusí, nechodí již do práce, a vstává tedy celoročně za světla. Tahle snaha poručit času mi připadá být obzvláště zhovadilou a zejména naprosto nesmyslnou. Budu si muset (vstávaje zbytečně za tmy) rozsvítit "úspornou" pseudožárovku, protože tu normální mi dovedové z Bruselu zakázali. Posnídám něco, co bude obsahovat asi dvacet chemických "éček" (to se smí), ale bude se to jmenovat jinak než dřív, protože ten název, to se nesmí!

Nechce se nám pokračovat ve výčtu - bylo by to dlouhé a nezábavné. Začíná toho být skoro víc než za bolševické éry, ovšem zatím se nezavírá.

Ale na hysterické reakce "demokratů" vůči jinému názoru už si pomalu zvykáme jako na něco normálního. Už i na rozhořčené reakce "poctivých pracujících" pomalu dochází. Cokoliv smrdí národem a vlastí, je podezřelé až nemravné. Bylo by zřejmě na čase změnit názvy: "Národní - divadlo, galerie, banka, muzeum atd." Tohle nemyslíme jako nadsázku. Zblbnutí v této zemi i v Evropě dosáhlo takového stupně, že s tím nejspíš někdo dopravdy přijde.

Tedy - za našeho mládí jsme nesměli například nosit dlouhé vlasy, úzké nohavice (kluci), krátké sukně a některé účesy (holky), poslouchat "západní úpadkovou hudbu". Jakmile jsme začali vydělávat, přispívali jsme chtě, nechtě na různé "spojence", teroristy, povaleče.

Mládí se nám nevrátí, soudíme však po konzultaci s dětmi a vnuky, že dnešní mladí mohou v oblasti módy, kultury, ale i chování snad všecko - co se chování ve školách týká, až moc. Každý, kdo dnes vydělává legální cestou peníze, přispívá chtě, nechtě na totéž, jako za bolševika (tedy i na "palestinský lid", ostřelující za naše peníze civilní obyvatele Izraele), ale i na spoustu dalších nesmyslů a lumpáren. Stačí snad příklad fotovoltaických a dalších, zejména "zelených" zlodějen.

Vážným problémem dnešní doby je zvyšující se objem zvýhodňování a dotování některých činností, osob, skupin. Každé zvýhodnění nutně deformuje přirozené vztahy a měřítka hodnot. Zažili jsme "reálný socialismus" a měli bychom vědět, k čemu to vede. Bohužel, dnešní evropský neosocialismus jde neochvějně ve stopách bývalého sovětského impéria, kopíruje jeho chyby a zmnožuje je. Důsledkem bude (jako už byl) hospodářský úpadek.

Nezbývá, než v tom věčném křiku kolem hloupostí připomenout, co je třeba žádat od státu. Myslíme, že základními body jsou zajištění obrany před vnějším nepřítelem a zajištění ochrany elementárních práv, svobod a bezpečnosti občanů.

To první zdecimovaná armáda zjevně není schopna zaručit. A iluze, že nám nic nehrozí, se již mnohokrát ukázala být chybnou.

Bezpečnost občanů uvnitř státu je nevalná a práv a svobod plíživě, ale soustavně ubývá.

Stát tedy neplní svoje nejzákladnější funkce. Mimo jiné na to prý nemá prostředky. Ty prostředky, kterými plýtvá a které bezuzdně rozhazuje na věci, které jsou podružné a stát by je neměl řešit.

Je tedy třeba určit priority - ty zásadní - a na ty věnovat vše, co potřebují. Zde by krom komunistů nemusel nastat rozbroj mezi pravicí a levicí.

Ty další priority, kterým by se vyspělý stát měl věnovat, nějak regulovat prostředí, financování, upravovat právní řád?

To je třeba zdravotnictví a školství. Zde je třecích ploch hodně a je nezbytné začít dělat postupné kroky. Alespoň nějaké. A vnést prvek odpovědnosti, bez toho totiž nefunguje vůbec nic. Chceme jen levicovým blouznivcům, hlásajícím, že zdravotní péče musí být zdarma, říci toto: Prostředků nebude dost nikdy. Jen vy, bez prvku osobní odpovědnosti, necháte zemřít děti narozené bez viny své i rodičů s těžkou vadou, sice odstranitelnou, ale za drahé peníze, neboť za tyto peníze zachráníte život několika prochlastaným a prohuleným somrákům, kteří nikdy ničím nepřispěli společnosti, ale přivezli je v agonii policajti. Případně za tyto peníze zachráníte život několika zahrančním gangsterům, střílejícím se občas v ulicích našich měst. O školství platí v bledězeleném totéž.

Samostatnou kategoriií jsou činnosti (a související finance na ně), do nichž se stát plete a neměl by.

Ušetřil by, kdyby tak nečinil. Sem patří jakékoliv dotace a z větší části příspěvky různým "neziskovým" organizacím, jež jsou neziskové tím, že nevykazují zisk, poskytují však skvělé příjmy z našich daní například těm, kteří dodnes znemožňují dostavbu dálnice do Ústí nad Labem a dalších staveb.Stát zde financuje něco, co jde proti jeho zájmům (ó pardon, my nejsme oprávněni mluvit za stát, jsme jen občany, tedy proti zájmu občanů? Státu to nevadí?). Tak se ovšem chová jen blbec, tedy stát blbec!

Na závěr se musíme vrátit k úvodní tezi - cokoliv lze napadnout. V poslední době jsou u nás mocně napadány názory, jež jaksi neplynou s proudem. Pak jsou označeny za protievropské, xenofobní, rasistické, nacionalistické, fašistické. Spousta pisálků a řvounů přitom zásadně neodlišuje fašismus a nacismus, respektive zaměňuje je. Ty křiky a napadání jiného názoru však bohužel čím dál víc zaznívají z úst vzdělaných lidí i ve vlivných postaveních. Před časem jsme již položili otázku: "Z blbosti, nebo za peníze?"

Jako občané si osobujeme právo osobního názoru. Ty, kteří nám je budou upírat, prohlašujeme za hlupáky, pokud tak činí z hlouposti, případně za lumpy, pokud tak činí za peníze.