3.4.2020 | Svátek má Richard


SPOLEČNOST: Ta trocha totality

18.4.2007

Polskému ministru školství a předsedovi Ligy polských rodin Romanu Giertychovi se podařilo v Sejmu prosadit zákon o nošení školních uniforem na polských základních a středních školách. Mluví se o tom, že děti by se měly pohybovat mimo domov po „policejní hodině“ jen v doprovodu rodičů, a jistě se najdou i další diskutovaná opatření podobného ražení. Je to projev totality? Nesporně je.

Zdůvodnění školních uniforem spočívá ve snaze omezit násilí na školách posílením žádoucích pocitů sounáležitosti a rovnosti. Toto opatření má v současné době nejen podporu Sejmu, bratrů Kaczynských, ale také 72 % dospělých Poláků. Můžeme si říci, že Polsko je Polsko a Čechy jsou Čechy. Polsko je a patrně navěky bude poznamenáno velmi silnou a velmi konzervativní religiozitou (zda pozitivně či negativně, je otázka spíše pro Poláky samotné). Čechy jsou sekulární, novátorské a řekněme i poněkud netradiční s neuctivou historií ve vztahu k autoritám. V žádném případě to ale není jen o hledání geopolitických rozdílů.

V této souvislosti se totiž nabízí otázka. Jsou dnešní problémy s mládeží v něčem natolik výjimečné, že je třeba je výjimečným způsobem řešit? Je dnešní mládež natolik jiná než v dobách minulých? Problémy s mládeží byly, jsou a budou nejen celoevropským, ale jistě i celosvětovým fenoménem. Každá generace mladých lidí měla (a musí mít) své střety a své prohry ve vztahu se stávajícími autoritami. Myslím si ale, že tyto střety, ono vymezování vlastní identity vůči oficialitě, autoritám i vůči vrstevníkům, bývaly dříve poněkud jednodušší, snadněji pochopitelné i snadněji řešitelné.

Faktem je, že k různým jevům, o které se dnes naše média zajímají, docházelo i za mého dětství a dobře se na ně pamatuji. Kluci z Vršovic se rvali hlava nehlava s kluky z Nuslí s použitím všeho, co se dalo v nejbližším okolí zvednout ze země. Na zemi se naštěstí tehdy neválely ani nože, ani boxery, nunčaky, mačety či podobné nástroje, ale byly tam klacky a kameny a myslím, že tyto bitvy byly do značné míry usilovnější a krvavější, než ubohé strkanice obézních chlapců s omezenou pohyblivostí, které známe z televizního uveřejnění nahrávek z mobilů. Ve třídách i tehdy byly skupiny různě (i majetkově) motivované. Byly děti s televizí a děti bez televize, byly děti, které byly na prázdninách u moře a děti, které nebyly o prázdninách nikde, byly děti skvěle oblečené a děti, které nosily šaty po sourozencích. I tehdy se říkalo, kdo je chudý a která rodina má na to či ono. I tehdy byly mezi těmito skupinami různé střety a nevraživost. I tehdy docházelo ke konfliktům s učiteli, kteří to ale, díky přístupu tehdejších rodičů, měli při řešení situace poněkud snazší. Kdysi na základní škole jsem byl svědkem střetu známého školního grázla s fyzikářem, při kterém ho tělesně velmi zdatný pedagog několikrát srazil před zraky ostatních žáků ze schodů. Chci tím říci, že to, co se dnes děje, není nic nového pod sluncem.

Co mi ale na těch dnešních dětských strkanicích a na dnešním přístupu k učitelům a dospělým vadí, je výlučně to exhibování. U toho není primární vybití přemíry mladé energie, generační rozpor nebo touha po jakémkoli protestu, ale předvádění se, vystavování sebe sama. Základní při těch soubojích na školním hřišti nebo někde v parku není snaha zvítězit, ale vidět se na televizní obrazovce při promítání záznamu z mobilu (a nemyslím, že to spočívá jen v tom, že tehdy mobily nebyly a dnes jsou). Nebezpečí spočívá v tom, že z této potřeby exhibice člověk patrně nevyroste. Může se to stát základní motivací jeho jednání a přístupu k okolí i po letech. To je to nové v celé situaci, to je ten nový problém a rozdíl od těch mých dětských a mladých let. Nemyslím si samozřejmě, že kluk, který se dnes náruživě natáčí na mobil, se bude v dospělosti producírovat v parku a rozhrnovat před osamělými ženami baloňák, ale bude se zas a zas jen exhibovat, pouze na poněkud vyšší úrovni (v podnikání, v politice, ve vzhledu vily, auta atd.). Stát se celebritou (pozitivní i negativní) bude pro něj důležitější než výchova vlastního dítěte nebo osud jeho rodičů. Společnost, jejíž bohatí a mocní budou vlastně jen exhibicionisté, bude jen ubohá společnost.

Kde je základní příčina? Poláci si na tuto otázku právě odpověděli. Je to nedostatek společenské odpovědnosti a disciplíny, snížená role a vliv rodiny ve společnosti, bezbřehá tolerance k odchylkám od normálu, neúcta k tradicím, odsouvání morálních aspektů v každodenním životě až na bezvýznamná místa, absolutizace majetku a jeho projevů, povyšování jevové stránky věci nad její podstatu. To vše ale nikoli jen na straně těch dětí, ale i na straně jejich rodičů, současných pedagogů i sdělovacích prostředků. Kde je pak řešení? I na to si Poláci právě odpověděli. Je nutné všemi prostředky posílit disciplínu u všech příslušníků společnosti už od útlého věku, povýšit tradici, rodinu, morálku a vlast na skutečné základní pilíře společnosti, duchovní hodnoty nadřadit nad majetek.

Pokud to jsou proklamace a pouhé populistické gesto, je vlastně škoda o tom vůbec přemýšlet. Pokud to ale Poláci myslí vážně, pak této společnosti závidím. Především to, že našla odvahu k prvnímu kroku, že našla politiky, kteří jsou ochotní to realizovat. Za těchto okolností a s ohledem na budoucnost bych tu trochu totality snesl také.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.