Červencové dva státní svátky jsou pro většinu obyvatel naší země důvodem k radosti, protože, pokud jsou uprostřed týdne, stačí tři dny dovolené a máte najednou volných devět dní. Nad důvody, proč máme hned dva státní svátky za sebou, se moc nezamýšlejí, a je-li hezké počasí, uhánějí za sluncem a za zábavou.

Pro přibližně 50 tisíc Čechů, Moravanů, Slezanů, ale i Slováků je 5. červenec důvodem, aby přišli či přijeli na Velehrad. V pořádné vzdálenosti od baziliky Nanebevzetí Panny Marie zaparkovali a většinou v podobném vedru, jaké tady bylo i v roce 1985, kdy se tu ovšem sešlo neuvěřitelných 250 tisíc lidí, došli na prostranství před bazilikou. Tam se pak odehrává každoročně největší křesťanská slavnost v naší republice. Mši svatou celebruje významná osobnost katolické církve, přítomni jsou nejen všichni biskupové, ale i oba arcibiskupové, nyní Jan Graubner a Dominik Duka. Účastníky na mši jsou představitelé státu, kraje, obce, armády, ale hlavně množství poutníků, kteří vstávají třeba i ve 4 hodiny ráno, aby vše stihli. Věková struktura od nula snad do stovky roků.

Slova a myšlenky, která tam byla řečena, nemůže zpochybnit nikdo. Krátce a pro ilustraci: budeme-li všichni dodržovat Desatero, budeme mít ráj na zemi (zjednodušuji a trochu zlehčuji).

Ráda bych tady ale vzpomněla na jinou slavnost, ke které jsem se tak trochu připletla v neděli začátkem července 2013. Po návštěvě známých v Kroměříži jsme projížděli tento kout Moravy opravdu křížem krážem. V onu neděli jsme přejeli most přes Moravu v Hodoníně na slovenskou stranu, zahnuli směrem doprava a našim cílem byl nejstarší kostelíček v naší bývalé republice v obci Kopčany. Přesněji: nikoli v obci, ale na nízkém kopečku v polích za obcí.

Malinká stavba, o které jsem věděla snad už 20 let a moc jsem ji chtěla vidět. Když jsem hledala souvislosti na internetu, viděla jsem fotografie té půvabné stavbičky v polích, široko daleko nic a nikdo, jenom kruh louky před ní a vysoké topoly u slovenského břehu řeky Moravy. Na tuto atmosféru jsem se těšila.

Po dotazu v obci, kde najdeme kostel sv. Margity, mi pán na kole odpověděl: „Jeďte až na konec vsi a tam vám řeknou hasiči,“ Asi tam mají hasičárnu, napadlo mne, nic netuše. Ano, hasiči drželi službu a navigovali: „Jeďte touhle polní cestou a tam dejte auto na parkoviště. Dál už musíte jít po makadamu,“ dodali s kritickým pohledem na moje sandály. Po 1000 metrech jsme opravdu dojeli k parkovišti na udusané trávě, kde stálo asi 200 aut. Moje představa krásy opuštěného místa se rozplývala. Po dalších 200 metrech pěšky se za topoly objevilo tak 2500 lidí, kostelíček se za nimi téměř ztrácel. Vedle něj podium, na něm stůl, bílý ubrus a kříž. U něj mně neznámý, vysoký církevní hodnostář (byl to bratislavský arcibiskup) celebroval mši. Byl už téměř konec a po posledním „amen“ se mezi lidi rozběhlo několik děvčat v bílých, nadýchaných, vyšívaných blůzách, světle modrých úzkých sukních a v červených lodičkách na vysokých podpatcích. Vypadaly velmi elegantně a přitom velmi slovensky. Rozdávaly koláčky. Když slyšely naši češtinu, hned jsem měla v ruce tři a ještě plný pytlík na cestu. A k nim „kontrolní otázku“, jestli vím, kde se narodil první prezident Československa.

Na odpověď, že přece v Hodoníně, se jen lehce pousmály. „Ale ne, přece tady, u nás. Tady je pořád ta střecha, pod níž se narodil.“ A popsaly mi, kudy se k onomu domku dostanu. Sedla jsem do auta, trasu po polní cestě za pomalu kráčejícími „pěšáky“ jela maximálně na dvojku a zahnula tak, jak mi děvčata poradila. Opravdu. Stojí tam malý domek, už opravený, ale střecha vypadala původně. Na něm pamětní deska „Zde se narodil 7.3.1850 první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk“. Že by se všechny učebnice dějepisu pletly? Že by nás paní učitelky mystifikovaly? Ale malá kytička živých, nikoli umělých, polních květů mě ujistila, že obyvatelé Kopčan jsou o své pravdě hluboce přesvědčeni.

Odpoledne jsme se ještě jednou vrátili do polí ke kostelíčku. Dobrovolníci odváželi poslední lavice, dveře už byly zamčené. Už jenom zelená výzdoba z chvojí s bílými mašlemi a květy se kolem nich pohybovala ve větru. Že tu před chvílí byly přes dva tisíce lidí, dosvědčovala pouze polehlá tráva.

Tak jsem si ten vršíček představovala. Tak asi vypadal, když i sem přišli bratři ze Soluně. K Mikulčickému hradišti došli po pár stech metrech. Jenom nevím, jak se dostali přes řeku Moravu. Pak ale už byla cesta na Velehrad otevřená a potom se začaly stavět svatyně jako tento kostelíček.

Slováci si na své straně hranice věrozvěsty Cyrila a Metoděje připomínají také. Mají k tomu i ono úžasné místo na břehu řeky Moravy. Velkomoravská říše byla domovem obou našich pozdějších národů, které za hodně dlouhou dobu spojila myšlenka TGM.

Po hezkém přivítání šikovnými děvčaty, po krásném dojmu z této slavnosti v tak mystickém prostoru, napadá člověka hodně současná otázka: proč jsme se vlastně s těmito lidmi 1.1.1993 rozešli? Už slyším ty odpovědi, že hrozný Klaus a Mečiar nám rozdělili republiku. Oni že jsou toho všeho původci. Oni že se báli názoru občanů a nevyhlásili referendum. Není to pravda. V červnu 1992 totiž proběhlo de facto „referendum“. Byly to volby. Do nich šly politické strany se svými programy. Přečtěme si je a podívejme se pak na slovenské volební výsledky. Najdeme tam dominující Mečiarovu stranu a maličký výsledek strany jiné, o které se dnes už ví velmi málo. Jmenovala se Demokratická strana (Slovenska). Založil ji Václav Klaus a jezdil s jejím programem po Slovensku. Její výsledek byl 4 %. Slováci zvolili Mečiara a rozdělení. V neděli večer po sečtení výsledků byl v ČsT program, kde se k nim vyjadřovaly slovenské osobnosti z oblasti kultury. Vzpomenete na jméno Milan Markovič? Já nikdy nezapomenu na jeho zoufalou klauniádu, se kterou výsledek voleb komentoval. Později se přestěhoval do Čech.

Někteří Slováci možná ani ty volební programy nečetli a volili charisma, které Mečiar bezesporu měl. Pak už se jenom nestačili divit, když viděli v televizních přenosech vysoký strom na zahradě vily Tugendhat a pod ním dva ministerské předsedy, kteří výsledek voleb naplnili. Racionálně, bez bouchání pěstí či dokonce podle balkánského vzoru.

Podle mých zkušeností nás dnes Slováci velmi rádi vítají. Ale vítají nás ve své republice, kterou si přáli. A to je dobrý výsledek, který si mnozí Češi, nikoli podle rozumu, ale podle srdce, naopak nepřáli. Ale vlastně i tu kdysi velkou Velkomoravskou říši přece rozdělila řeka Morava.

A náš dnešek? Pro něj je tato situace velkým poučením: nesuďme nikdy volební programy podle charismatu jejich hlasatele, vždyť přece umíme číst! A mohli bychom být překvapeni jako tehdy mnozí Slováci: ráno po dalších volbách bychom se mohli probudit v úplně jiné zemi, než jakou jsme chtěli mít.

Cyril a Metoděj stáli na začátku naší vzdělanosti a naší kultury. Oblast, do níž před mnoha staletími přišli, je krásná. Člověku je tam nejen dobře, ale napadají ho v ní i velmi současné myšlenky.