Sleduji teď veřejné dění poněkud liknavě, leč v jedné chvíli jsem nabyla dojmu, že bez nějakého spiknutí v pozadí se nedá vysvětlit už skoro nic. Může to být – a ještě pořád doufám, že je – dojem mylný, mohla ho vytvořit náhodná shoda okolností, náhodný výběr kauz, které jsou zrovna v běhu nebo na které mi padlo oko, a jistě bych byla ráda, kdyby tomu tak bylo. Spiklenecké teorie a tajné pohnutky někde v pozadí mám velmi ráda – jenže v knížkách nebo ve filmech. V reálném životě a zejména v politice bych byla přece jen raději, kdyby se člověk mohl dozvědět, jak to vlastně bylo.

Pro příklad připomenu nedobrovolný odchod ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové, o kterém jsme se dozvěděli v posledních týdnech. Ředitelka musela odejít, protože prý „překrucovala fakta“ (podle některých přeživších z Lidic), respektive „nezvládala komunikaci“ (podle ministra kultury). Šlo o to, že ještě před vyhlazením vesnice nacisty měla jedna obyvatelka udat Židovku, která se u ní skrývala. Udaná, paní Štěpánka Mikešová, byla zatčena, deportována do Osvětimi a tam zemřela. Proviněním ředitelky mělo být, že takovou možnost připouštěla.

Záležitost se dál zkomplikovala tím, že po odchodu ředitelky dalo výpověď deset vedoucích a odborných zaměstnanců památníku s tím, že instituce bude navrácena „normalizačnímu výkladu dějin, který neústupně hájí a reprezentuje Český svaz bojovníků za svobodu“. „S tímto přístupem k výkladu dějin a paměťových institucí se nechceme smířit a nehodláme se na něm podílet,“ napsali v dopise na odchodnou.

S dějinami jsou, jak známo, problémy. A nejen v Památníku Lidice, a nejen v Česku. Obecně platí, že nemáme rádi, když nám někdo nabourává ustálené představy (Poláci a Židé by mohli vyprávět celé ságy), nechceme minulost vlastní společnosti vidět ve špatném světle. Lidice jsou nepochybně symbolem nacistických zvěrstev, oběti i přeživší si zaslouží soucit a úctu, to by mělo být v civilizované zemi pravidlem, přes které nejede vlak. Ale že by v Lidicích žili před zrůdnou likvidací vesnice andělé? Že by nové objevy, byť nepříjemné, měly být navždy potlačeny a zamlčovány? To je přece nepřijatelné!

Myslela jsem si, že mám jasno, ale pak mi někdo poslal článek, kde věrohodní odborníci dokazovali, že text, v němž bylo odhaleno udání paní Mikešové, je nevěrohodný, a že údajnou udavačku odhalil až po válce četník, který paní Mikešovou zatkl a odvedl na gestapo. V dokumentech o tom není ani písmeno.

Tak nevím, to moje „jasno“ se mi nějak zakalilo. Proč to tedy paní ředitelce Lehmannové její odpůrci prostě neřekli a měli potřebu se jí rovnou zbavit? S trochou spikleneckého vidění bych soudila, že ji má nahradit někdo, kdo nepřipustí, aby se v minulosti Lidic šťouralo, aby probůh nevyšlo najevo, že třeba obyvatelé Lidic nebyli andělé, ale lidé s chybami. Jsem ovšem ve spiknutích jen chabý amatér, takže to může být pitomost.

LN, 7.2.2020