Anketu Český slavík nesleduji, protože mi česká mainstreamová hudební scéna přijde nudná, sterilní a nezajímavá. Případ "Řezník" však mou pozornost upoutal a o nezajímavou záležitost rozhodně nejde. Pořadatelé Slavíka se lekli, že by mohl kategorii Hvězda internetu vyhrát a v přímém přenosu se objevit démonický neznaboh v masce, a tak jej potají vyřadili. Celkem jejich obavy chápu, ačkoliv řešení, které zvolili, rozhodně nepovažuji za férové. Ale jde koneckonců o akci soukromého subjektu, takže ať si pořadatelé dělají s pravidly, co uznají za vhodné. Reakce na takový postup je pak v rukou zákazníka – umělce, účastníka akce či televizního diváka. A reakce jsou na této záležitosti to nejzajímavější.

Někteří zpěváci reagovali bojkotem Slavíka, odsudkem pořadatelů a dokonce vracením již udělených ocenění. Vesměs jde o prohlášení typu "ať už Řezník rapuje o čemkoliv, tohle je cenzura, jděte tedy k šípku". Znepokojivé jsou ty ostatní reakce. Ty, které Slavíka nechávají Slavíkem, a cílí na samotnou rapperovu tvorbu. Ty, ve kterých mezi řádky vyplývá, že to, co se autorům nelíbí, mělo by se zakázat. Prohlášení zástupců různých neziskovek a uskupení, kteří si zřejmě myslí, že jejich (mnohdy prospěšná) činnost jim dává právo určovat, co je správné a nesprávné, škodlivé či nebezpečné, aniž by to mělo hlubší podklad než jen jejich subjektivní dojem. Bilý kruh bezpečí tvrdí: "Šíření takové tvorby má vliv na postoje části společnosti, na posun jejich tolerance k násilí, na posilování legitimity týrání a snižování lidské důstojnosti obětí násilí." Zajímalo by mě, jak na to přišli. Obzvlášť, když souvislost mezi uměleckou tvorbou (ale i počítačovými hrami) a reálným násilím nikdy nebyla prokázána. Naopak existuje studie tvrdící, že sledování násilného obsahu pomáhá frustrovaným jedincům jejich traumata mírnit a násilí v reálném světě se pak nedopouštět. Ředitelka centra pro týrané ženy Rosa, Marie Vavroňová, neváhá jít ještě dál a požaduje stažení Řezníkovy tvorby z internetu a dalších médií. Nevím, jak přesnou má paní ředitelka představu o internetu, ale když bude v tom odstraňování nevhodného obsahu, neměla by zapomenout i na Tarantina, Rodrigueze, všechny deathmetalové kapely a pro jistotu i Hitchcocka. (Mimochodem, zvedá se pravidelně počet vražd ve světě po uvedení nového Tarantinova filmu do kin? Podle vývodů výše uvedených sdružení by měl.) Zřejmě by se na to měla zřídit speciální komise, která by za peníze daňových poplatníků zkoumala veškerou uměleckou činnost a tu nevhodnou zakazovala a znepřístupnila. Moment, nebylo to tu už někdy...?

Tito zakazovači mají něco společného. Například žijí v naivní představě, že když se něco zakáže (lépe řečeno, když to zakáže státní moc), přestane to existovat. Což je tak zřejmý nesmysl, že je škoda na něj plýtvat slovy. Evidentní je také jejich pokřivené vnímání lidské zodpovědnosti – občan je idiot bez rozlišovací schopnosti, takže mu stát musí přesně vymezit, co je a není v pořádku. Rodiče jsou neschopní, a výchovu dětí ať tedy nahradí cenzura.

Naprosto chápu, že se někomu Řezníkův rap nelíbí. Jeho texty jsou vulgární, beaty příliš tvrdé, záběry v klipech plné násilí a agrese. Mám ale jednoduché řešení – neposlouchejte to a nedívejte se. Pokud nechcete, aby to sledovaly vaše děti, věnujte se jim. Můžete se i vymezit a kritizovat. Můžete psát články a komentáře (pokud možno kvalitnější, než ten od Mirky Spáčilové) nebo zorganizovat setkání fanoušků korektního umění, kde budete návštěvníky od poslechu Řezníka odrazovat. Dělejte, co chcete, dokud nebudete omezovat ostatní a schovávat se za státní represi.

Řezník nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Stejně jako je nepředstavovali Sex Pistols, Plastic People of the Universe nebo Kubrickovy filmy. Skutečnou hrozbou jsou lidé, z jejichž slov mezi řádky ční totalita skrytá pod rouškou starosti o blaho ostatních.