Ihned jsem si vybavila idylický film „Drahé tety a já“, během čtení mi ale z tváře úsměv rychle zmizel.

Článek Lékárny a moje tety napsal člověk, ke kterému jsem až do dneška vzhlížela s úctou a respektem - a vzpomíná na rok 1989(?). Píše o tom, kolik bylo tehdy lékáren. Každému čtenáři pak má být, ve srovnání s počtem lékáren stávajících, jasné jak se asi ti „mamonáři z apatyk“ dnes mají dobře.

Ale, ale, pane doktore, znamená to tedy, že berete situaci v roce 1989 za ideální? Proč tedy nepohovoříte o počtu kardiocenter, o počtu invazivních zákroků, o počtu pacientů, kterým byla podána antikoagulační léčba vzápětí po infarktu myokardu, o počtu CT, MR atd.? Proč si myslíte, že jen v určité oblasti zdravotnictví je rozvoj oboru a širší dostupnost vítaná a v jiných ne? Co nebo kdo vás k tomu vede?

Podivujete se nad rostoucím počtem lékáren a zároveň zhoršením dostupnosti pohotovostní péče. A je to tu! Na to upozorňují lékárníci celá léta! Neustále jsme volali po regulaci sítě lékáren a jedním z argumentů byl i ten váš – neschopnost zajistit dlouhou provozní dobu. I školáček zjistí, běžným numerickým počítáním, že vzroste-li počet lékáren na téměř neměnný počet obyvatel, klesne obrat na 1 lékárnu.

A s poklesem obratu se snižuje i zisk. Je třeba propustit část personálu a snížit další provozní náklady. S malým počtem zaměstnanců nelze držet pohotovost, dokonce je často nutné zkrátit provozní dobu.

Pokud je v ČR registrace lékárny nároková – tzn. může ji mít kdo chce, kde chce a kolik chce, nemůže stát „regulovat“ počet lékáren snížením jejich marží! To není jen Kocourkov, to je diletantství, pomsta a v podstatě i blbost!

Podívejte se jak je to u lékařů. Počet ordinací také vzrostl a pohotovost se mnohde neslouží. A hlavně pane doktore, ona se neplatí! Já vím, že vám to připadá nepochopitelné, vy jste zaměstnanec a výplatu máte jistou. Ale lékárnám stát, resp. kraj pohotovosti neplatí!

Promiňte, ale je směšné domnívat se, že lékárenská pohotovost je lukrativní a může vyrovnat ztrátu vzniklou snížením marže. Jen personální náklady nutné na její zabezpečení mnohonásobně převýší byť i jen obrat z takové činnosti.

Krom toho já, mí kolegové a i lékaři, kteří pohotovost slouží vám mohou hodiny vyprávět jak je využívaná. V nočních hodinách se lékařské péče domůžete, ve většině krajů, jen v nemocnicích. Proč tedy neslouží i jejich lékárny? Proč jsou soukromé subjekty pranýřovány, že nezajišťují služby, které nejsou „dost lukrativní“ ani pro ty státní, jejichž propady v hospodaření financují ze svých daní?

Nevím, nevím pane doktore, ale příště než jen jednoduše převezmete argumenty svého souputníka, zkuste o nich popřemýšlet…

Zase jste zmínil ono oblíbené Rathovo Rakousko. Ale proč, cožpak srovnáváte i počet „doktorů z hor“?

A náklady na léky? Jak souvisí s počtem lékáren? Nijak! Souvisí přece s tím, za kolik léky vyrobí firmy a jak úspěšně „přemluví“ lékaře, aby je psali. A jestlipak víte, kolik léků se spotřebuje ve špitálech? Určitě ano. Možná to ale neví ostatní.

Tak tedy vězte: v roce 2004 realizovalo 30% obratu ve finančním vyjádření za léky 150 lékáren (tj. asi 6% všech zařízení lékárenské péče) – jedná se samozřejmě převážně o ústavní lékárny (zdroj: Infopharm,a.s., 2005)!

To je poměrně slušná koncentrace. Aby jste rozuměl, nekritizuji to, že se ve špitálech léčí draho nebo že roste spotřeba moderních léků, ale to že se tento trend veřejně nepojmenuje, ba naopak jsou z toho zcela proti logice viněni lékárníci!

A vaše tety? Já bych vám také mohla vyprávět příběhy různých mých rodinných příslušníků, kteří měli menší či větší (nebo i hóóódně velké) potíže se zdravotní péčí třeba v nemocnicích. Ale nikdy bych se neodvážila dát to souvislosti s tím, že jich je moc, daří se jim dobře a přesto kašlou na lidi.

Mám totiž, jak mezi lékárníky tak mezi lékaři, mnoho přátel - velmi slušných a poctivých profesionálů a vím, že si nezaslouží žádné účelové zobecnění. Ještě že nepatříte mezi ně, těžce totiž nesu, když se v člověku zklamu.

Převzato ze serveru Zdravotnické noviny