Národní zájmy se přitom kupodivu staly spíše záležitostí mysteriózní, neboť zatím nikdo je jasně, srozumitelně a přesně nedefinoval. Také ve volebních programech politických stran se to hájením národních zájmů více či méně hemží, ale co ty národní zájmy jsou se nikdo nedozví.

Deklarovaná obhajoba národních zájmů je natolik populistická záležitost, že u mas spolehlivě zabírá. Demagogové všeho ražení už to dávno a bohužel s nepřehlédnutelným úspěchem vyzkoušeli. Ohrožené národní zájmy totiž mohou okamžitě vyvolat pocit existenčního ohrožení, nejistoty, možné křivdy a útlaku, bezpráví a ohrožení samotné existence národa. Na to lid slyší. To stmeluje. A se stmelenou masou jde dobře manipulovat. Třeba se řekne: Evropská unie ohrožuje naše národní zájmy! A lidu je hned jasné, odkud přichází hrozba, zvláště zazní-li to od hlavy pomazané.

Ale ohrožené národní zájmy a jejich prosazení obyčejně vyžaduje mít odpovídající spojence. Máme je? Když nemáme jasno o tom. co jsou naše národní zájmy, těžko můžeme najít spojence, kteří by naše národní zájmy sdíleli A s jejichž podporou bychom mohli počítat.

Obhajoba národních zájmů vzbuzuje u nás většinou asociace o nezbytnosti nelítostného boje proti všemu německému. Lidé vycepovaní komunistickou propagandou tomu pořád rozumějí, třebaže poválečné, postfašistické a postnacistické Německo je na rozdíl od nás - postkomunistického, postsocialistického a postsovětského vazala - ukázkovou fungující demokracií. Zato Rusko a Východ nám problém zase tolik nedělá, ačkoliv má k ukázkové fungující demokracii zatím na míle daleko.

Bývalé bolševické struktury a jejich partaj jsme sice prohlásili za zločinné, ale zároveň zařídili jejich absolutní beztrestnost. To byla panečku revoluce!. Neuvěřitelně sebestředný narcis prahnoucí po moci, tlučhuba milující prejt, věřící družstevník, nomenklaturní papaláš křížený s hospodským, plebejský mašinfíra chtivý mamonu, do toho bankéř - elitní agent StB. Spousta umělců a jiných eskamotérů, lidí s vylhanými vysokoškolskými tituly a vylhanou minulostí odpůrců režimu. To byli ti, co stáli u kolébky naší demokracie. Naše nové elity.

Období privatizace, kdy nebylo poznat, kdo je podnikatel a kdo kriminálník, časy bezbřehého decimování státních financí únikem stovek miliard při fixlování s LTO a při rozkrádání DPH našvindlovanými nadměrnými odpočty a gigantickými úvěrovými podvody, vrcholilo dominovým krachem vytunelovaných bank a kampeliček atd. atd. Prý to byla cena za rychlost, s jakou jsme kapitalismus zavedli. Je třeba s uznáním konstatovat, že to byl doopravdy fofr.

Zdálo se, že nastal čas, kdy je třeba si říci, kam chceme směřovat, co chceme znamenat a jak tomu dospět.

Politická reprezentace a exekutiva se zaměřila na „operativní řízení“ státu, cizelování technologie moci a změny volebního systému „aby si dvě tři partaje a hlavně jejich bafuňáři rozdělili tento stát na věčné časy . Musí být každému jasné a občan musí pochopit, že na vize, záměry, cíle a hlavně všechno, čemu se říká budoucnost není při takovéhle honičce čas.

Vlády národní spásy, národní jednoty a bůhvíčeho ještě vystřídaly – asi na důkaz konsolidace poměrů - vlády spíše zasluhující označení vlády národního zoufalství. Politická a měnová krize jako výdobytek pravicové vlády předcházel vrcholné aroganci politické moci kdy si rudí s modrými formou paktu tzv. opoziční smlouvy rozporcovali posty a vliv. Tenhle kousek měl za následek něco podobného jako normalizace. Otupění . Rezignaci. Rozdělení národa zase na „MY“ a „VONI“. Tenhle komplot upevnil a zabetonoval v pozicích i ty , kteří se zdáli býti k úlevě značné části občanstva na politickém odchodu. Od listopadového převratu si každý průměrně inteligentní člověk sliboval, že se otevřou hranice a svět. Že získaný přistup k vyspělým západním technologiím nás skokově posune dopředu a setře se tak náš handicap vzniklý v důsledku budování rozvinuté socialistické společnosti, ve kterém jsme (jak jinak) byli v rámci socialistického tábora zase nejlepší. Že se v přiměřené době změní životní úroveň, že začne fungovat trh, že bude možné podnikat, že právo a zákon bude platit pro každého stejně, že ubude byrokracie a „buzerace“ se strany státu, který si platíme, aby nám sloužil.

Od pluralitního politického systému si lidé slibovali kromě možností alternativy i to, že pro hochštaplery a gaunery nebude v politice místo.

Rozparcelování vlivu, moci, postů, koryt i korýtek v rámci vrcholu politické arogance nazvané opoziční smlouva a škemrání „pravicového“ kandidáta na prezidentský stolec u komunistů o hlasy, to bylo chucpe k pohledání. A „lid“ to tak vnímal a na pravdoláskaře a jiné chiméry přestal definitivně věřit

Otevřené hranice, svoboda tisku, dostupnost moderních technologií, to se beze sporu splnilo.. Začalo zároveň mnohem víc platit, že kdo má peníze, má všechno. Skončil bolševický půst

Prospěl nám vznik pidistátu s počtem obyvatel jako Káhira? Byl v našem národním zájmu komplot s komunisty ? Proč stále stojíme na místě a pořád doháníme rozvinuté země s odstupem 30-40 let ? A proč dostatečně nefunguje policie, státní zastupitelství a soudy a další kontrolní a represivní mechanismy. A proč se největším temným postavám podařilo vždycky ujít spravedlnosti? To toho tolik vědí a je třeba je spolehlivě a bezpečně uklidit? Je v národním zájmu zůstat spolu s Ukrajinou, Balkánem a dalšími Ossis bez eura?

A je v našem národním zájmu chovat se ke svým spojencům jako k nepříteli? Ukázat při vedení EU namísto jací jsme frajeři, že jsme nezodpovědní burani? A přesně naplnit to, co od nás sýčkové očekávali, tj. ostudu, amatérismus, fiasko?! To jsme to opravdu, ale opravdu té „blbé“ EU osladili.

A vůbec, kdo má zájem na tom, aby se „poměry“ příliš neměnily a hlavně ne směrem k fungující funkční a standardní demokracii? Proč ten odpor k nadnárodním právním standardům?

Přece nemůže být pravda, že Evropská unie je pro nás moc nóbl, protože my jsme lidovky a sedí nám spíš ty východní byzantské a makedonské poměry.

Společnost – řádně prolobbovaná a zkorumpovaná - ztrácí imunitu vůči „neblahým jevům“, které nám za bolševika tolik vadily. Rozdělení státu mezi politiky, podnikatele a mafii jistě vizím nesvědčí.

Kdo slíbí kus jistého žvance výměnou za volební hlasy, má v podstatě vyhráno. Huba zacpaná vepřovým umožnila vládu bolševiků pomalu na věčné časy . Kult kolektivismu a průměrnosti, který vyhovuje většině, nemůže přinést nic víc nežli průměrné ambice a nevalné výsledky a takový ten smrádek, ale teplíčko.

V době celosvětových průšvihů vyžaduje jejich potlačení celosvětové úsilí. Šance průměrných na jejich úspěšném zvládání jsou úměrné průměrnému výkonu a průměrným ambicím. Je to trest za přežívání ze dne na den těmi, kterým ani současnost a už vůbec ne budoucnost nic neříká.

Přitom jsme jeden z nejpracovitějších národů na světě. Jenom ten výkon je mizerný, takže výsledky tomu dlouhodobě neodpovídají. Proč asi?!.